Mrtvého jsem se ve své recenzi snažil zasadit do kontextu předchozí autorovy tvorby, Krev prvorozených se tentokrát pokusím porovnat právě s prvním dílem série Stein a Barbarič. Zatímco schemnitzké dobrodružství se více opíralo o rychlé tempo vyprávění, akci a přímo hmatatelný strach, pokračování vsází spíše na tajemnou atmosféru a hlubší rozbory v rámci detektivního vyšetřování (závěrečné Barbaričovo odhalení u hodovní tabule je hodné Sherlocka Holmese či Hercula Poirota), přičemž se ale nedá říct, že by jedna z knih přísady té druhé postrádala. Volnější tempo druhého dílu je dáno i tím, že se protagonisté v Praze setkávají s řadou známých osobností, jejichž roli – v příběhu i tu dějinnou – je třeba ozřejmit, zapříst jejich jména a konání do děje tak, aby neodporovaly historické skutečnosti a zároveň vyhovovaly autorskému záměru. K metropoli Koruny české se však překvapivě vážou i osudy všech tří detektivů. Jaroš se zde setkává se svým otcem, mistrem katovského řemesla, a nám je konečně jasnější, odkud vyrůstají kořeny jeho pověstných výslechových metod. Barbarič se vrací do míst svého univerzitního studia a potkává se s nenáviděným sokem, rychtářem Smolíkem, Stein zase s dávným přítelem a spolubojovníkem rytířem Berkou z Dubé, jehož dcera je jednou ze zavražděných. Na scéně se po vzoru Mrtvého na Pekelném vrchu brzy v úvodu objevuje tajemná žena, která by mohla mít něco společného s probíhajícím vyšetřováním a která svou až nelidskou upjatostí zastupuje svět kouzel a mystérií (pohanské čarodějnictví v Schemnitzu – židovské rituály v Praze). Červenák stále vede onu zdvojenou linii, takže se dá očekávat řešení naprosto logické i veskrze fantastické – jako by nám říkal: Ano, jde o historickou detektivku, ale mějte na paměti, že jsem známým autorem fantastiky.

Kulhavý, věčně nazlobený kapitán Joachim Stein mi v průběhu svého prvního vyšetřování k srdci nepřirostl, o to víc jsem horlil za to, aby mu autor v pokračování přidal trochu nadhledu. Stalo se však něco nečekaného – postava se nezměnila ani o píď, zato já v kontextu nového příběhu změnil názor na ni. Kapitán skutečně ze svého naturelu chladného bigotního protivy neztratil nic, ovšem najednou není on tím největším morousem na scéně a také není nejvyšším a nejsvrchovanějším nositelem autority (ještě odměřenější velitel Spada, arogantní komtesa, rychtář Smolík, italské „šerpy“, císařští správci Rumpf a Trautson a jejich nezapomenutelná hra na hodného a zlého policajta), takže se jeho brblání a odsekávání nakonec jeví docela sympaticky. Ku pomoci přichází i Barbarič, když si kolegu neustále dobírá kvůli jeho neotesanosti (Stein často nechápe dobové neologismy a regionalismy – manipulovat, imponovat, integrita, „jít na Špitálské“) nebo v těch několika vzácných chvílích, kdy se kapitánovy emoce proderou na povrch.

V závěru nás tentokrát nečeká příslib další podobně spletité a tajemné mise, namísto toho jsme svědky morové rány, která má v příběhu smysl spíše symbolický. Přesto se autor nechal slyšet, že se se Steinem, Barbaričem a Jarošem nevidíme naposledy a rád by jejich příští dobrodružství situoval do slovenského Prešpurku, tedy současné Bratislavy. V případě Krve prvorozených nečekejte Poirotův jazykový koncert ani vyčerpávající historickou studii s poznámkovým aparátem − jako inteligentní zábavu a poučnou exkurzi do rudolfínské doby lze však knihu vřele doporučit a tiše doufat, že další případy kanceláře Matyáš budou na stejně vysoké úrovni.