Někdy se to tak přihodí a člověk začne číst knihu odzadu a je za to spravedlivě potrestán. Reklamní upoutávky vyvedené bíle na černém na zadní straně obálky mě od četby Hořavovy knihy spíš odradily. Nevábí mě příliš fikční světy, „ve kterých se zastavil čas“, prózy, které zobrazují „nevšední osudy“ a „svérázný způsob existence“. Je-li kniha navíc opatřena podtitulem Prózy z Banátu, lze se obávat nejhoršího: zážitkového psaní, vycházejícího z utkvělé představy, že pobyt na nějaké ztracené vartě je první krok k literárnímu úspěchu. Pohled do obsahu však ve mně probudil zvědavost: třiačtyřicet povídek na sto dvaceti stranách, při takové hustotě se rychle vyjeví, jak to autor s krátkou prózou myslí. A vyjevilo se.

Osudy orosené tajemstvím původu

Matěj Hořava je obdařen tím, co F. X. Šalda u Jana Čepa označil jako jitřní zrak, co Bedřich Fučík obdivoval jako schopnost prvotního úžasu a co Karel Vrána později definoval jako schopnost vidět svět, jeho věci a osudy „oroseny tajemstvím jejich původu“. Že je tento dar vykoupen nesmírnou melancholií, snad netřeba zdůrazňovat, stejně jako fakt, že literární tvar vzešlý z této umělecké konstelace bývá napjatý mezi lyrickým a epickým živlem a jeho dramatickým ohniskem je meditace namířená do minulosti. Předěl mezi minulostí a přítomností v Pálence kopíruje geografickou a jazykovou hranici oddělující Banát od okolního světa. Od rodného města na severu Čech, dalšího domova na jihu Moravy, od starobylého bavorského města a mnoha dalších životních zastavení, která ve spojení s poněkud archaickým jazykem vzbuzují představu, že vypravěč je starý, životem usmýkaný muž. Eroze přítomnosti – ačkoliv právě ona je zdrojem silných obrazů a dojmů – vzpomínkami tvoří tematickou i strukturní konstantu celé knihy.

Ve většině povídek se Hořavovi daří vtáhnout minulé i čerstvé prožitky do jednolitého proudu vyprávění, ale občas ho zradí jazyk a upadne do poetické křečovitosti a nežádoucího patosu: Sedím ve vyhřáté velké přijímací místnosti waitzenriedské fary, a sedím v universitní knihovně v bavorském městě na zeleném Dunaji: mlha za oknem je táž; sedím v teple waitzenriedské fary, srkám kořalku z vína, a sedím v chladné putyce na dunajském ostrůvku a piju na ex bavorskou sladkou kořeněnou pálenku; sedím v přítmí waitzenriedské fary, pod dohledem očí kýčovité Panny Marie z devatenáctého století, a sedím v dominikánském chrámu pod dohledem očí nepopsatelně krásné středověké sochy: ochranné Madony, která pod svým pláštěm ukryla před zlobou a hrůzou světa všechnu lidskou chamraď: od králů po žebráky; sedím na waitzenriedské faře v lehkém toku stařeckého hlasu, a sedím ve svém bavorském kutlochu, ve tmě prozářené jedinou svíčkou, v absolutním tichu, nad štosem papírů… (Mantelfrau)

Hypertrofie dvojteček, trojteček (jimiž z nepochopitelných důvodů končí skoro všechny texty) a středníků se nakonec obrací proti autorovi. Snad mají podpořit představu povlovného přecházení obrazů a vjemů, zajíkavou dynamiku vzpomínky, ale není v tom žádný řád, a ani být nemůže, protože interpunkční znaménka jsou signálem syntaktického členění a nikdo je silou vůle nepřiměje, aby fungovala jako nějaká rytmická konstanta. V citované ukázce se autor pokouší o nemožné rovněž přičiněním anaforických začátků vět – ve spojení s asociací snad mají evokovat Apollinaira –, ale jen ve svůj neprospěch. Dostává se tu na hranici možností prózy a jeho experiment selhává.

Přesvědčivý začíná být až ve chvíli, kdy se přestane „ocitat“, „vidět se v dávném jaru“, někudy kráčet a mít pocity, a začne sledovat rytmus myšlenky či příběhu, kdy se napojí na melodii krajiny, lidského života a lidské smrtelnosti: Ale už jsme došli: holý vybílený nemocniční pokoj s dvěma erárními postelemi, erárními prostěradly, polštáři a peřinami… Babka poděkovala (bylo to poprvé, co promluvila; a mně přišlo neskutečné, že v ní ještě zbylo místo pro hlas); i druhá se bezzubými ústy pousmála a popřála mi dobrou noc… Naposledy jsem se na ně podíval: matka a dcera, matka a dcera, opakoval jsem si v duchu; ale viděl jsem dvě do cely zapomnění zahnaná, všechny a vše přeživší dvojčata… (Matka a dcera)

Zpěv bez falší

Navzdory předsudkům vůči exotismu Bohem zapomenutých krajů musím nakonec připustit, že Matěj Hořava svou banátskou zkušenost dokázal povýšit na poezii. Jeho jitřní zrak ho neomylně vede přes úskalí sociálních, erotických, psychologických klišé, a těch jazykových je v poměru k množství originálních a emocionálně jiskřivých obrazů nepatrně málo. Daří se mu ovšem za vydatného přispění subtilní imaginace, múzičnosti, vzdělanosti a úcty k tradici a jazyku. Nad některými pasážemi člověku vytane vzpomínka na to nejhezčí z Demla i Nezvala: Tolik květů a dýmu a slunce: ještě nepůjdu domů; ještě musím zůstat pod tím hlubokým jarním nebem; ještě musím chodit mezi květy; ještě se nemohu skrýt do stěn svého velkého bílého stavení… (Neděle Quasimodo). Nad jinými ho pak zaskočí ohromná radost, že ta pokora vyrůstá z jistoty nalezeného vlastního hlasu.

Ne všechno je v Pálence dovedeno k dokonalosti, ale nikdy jsem Matěje Hořavu nepřistihla, že by zpíval falešně.

Markéta Kořená, převzato z Literární bašty Dobré češtiny