Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je právě onen římský voják – Tempus Axialis Peregrinus, kterého mnich Baltazar povolal na pomoc z minulosti. Peregrin není hrdinou conanovského typu – jako zkušený vojevůdce a stratég Byzantské říše má intelektuální rozhled, který předpokládá znalost antického odkazu i rané formy křesťanského učení, ještě nezkaleného konflikty a kulturním úpadkem v temném období konce prvního tisíciletí. Nyní se ocitá na počátku 14. století vedle mnicha Baltazara, který je jako templář symbolem své doby, kdy se víra mění ve fanatismus a Kristovo učení je nástrojem politikaření. Hlavní hrdina i čtenář jsou tak konfrontováni s kontrastem dvou období: raného a vrcholného středověku. Ovšem vytržení Peregrina z jeho času – období bojů Peršanů s Východořímskou říší –, spustí nečekaný dominový efekt, jehož následkem se křesťanský svět neubrání islámské invazi. Peregrin a mnich Baltazar tak čelí zcela nové realitě 14. století, ve které muslimové převzali otěže nad Evropou.

Zpočátku jsem byl v pokušení poněkud provokativně označit Sefirot za „historické sci-fi“, k jehož žánrovým znakům patří cestování časem a kontrafaktuální dějiny. Avšak autor záhy odhaluje kontury svého fantaskního světa, který se vyhýbá stereotypům fantasy žánru a čerpá svou inspiraci v kabale, křesťanských, antických a zejména islámských motivech, apokryfech a dalších příbězích.

V prvotině Radka Hochmala se kupříkladu dozvíme, že leckterá obvinění templářů se zakládají na pravdě (ale ta o sodomii rozhodně ne, popírá mnich Baltazar) a že skutečně existuje magická Hlava Bafometa, z jejíhož uctívání byli členové řádu obviněni. Poučíme se o tajném judaistickém učení – kabale, povšimnout si můžeme i odkazu k Odysseově pouti a v samotném závěru se hrdinové střetnou s bizarní armádou zrůd, jejichž předobrazem je popis posledního soudu v Koránu. Ústřední dvojici postav doplní jako svérázný průvodce rarášek Šluk, který oběma cestovatelům, pohybujícím se v známém, avšak proměněném prostoru, odhaluje záhady originálního fikčního světa. Stejně tak se Hochmalovi daří zprostředkovat čtenáři dobové reálie, středověký zeměpis i dějinné souvislosti, aniž by populárně naučná rovina textu přebíjela děj. Mistrovským výkonem je vtěsnání historie templářského řádu do jednoho odstavce. Středověcí fajnšmekři si navíc povšimnou ironické souvislosti mezi plavbou družiny hrdinů do Konstantinopole, aby zastavili násilí a zákeřného čaroděje, a čtvrtou křížovou výpravou. Příznivci aktuálnějších témat pak mohou v příběhu spatřovat fantaskní zhmotnění současných obav z islamizace Evropy. Hochmal se tak přiřazuje k autorům, jako jsou například Terry Pratchett nebo Susanna Clarková, v jejichž fantasy dílech jsou reflektovány společenské problémy i kulturněhis­torická témata.

Avšak stále se pohybuje na poli žánrové literatury v dobrém slova smyslu. Od vrcholné akční scény v islamizovaných Benátkách, kde se ústřední trojice utká s oživlými bronzovými lvy (i neznalec Benátek tuší, že jich ve městě není málo), střídá jedna dramatická událost druhou. K hlavním postavám se přidává družina válečníků z tábora křesťanů i muslimů, nechybí mezi nimi vyobcovaný benátský dóže nebo derviš: s výjimkou dóžete bohužel tyto figury postrádají hlubší charakterové vykreslení a slouží v závěru spíš jako maso do mlýnku finální bitvy. Rozvíjejícími se charaktery, které jsou v centru pozornosti, zůstávají Peregrin, Baltazar a Šluk, přesvědčivě provázaní vzájemnými vztahy i způsoby komunikace, v níž autor využil nejrůznější odstíny slovního i situačního jazykového humoru.

Pozorného čtenáře může zarazit, že se v příběhu nesetkáme s žádnou ženskou postavou. A dobře tomu tak! Tento autorský postoj může reflektovat Hochmalův názor na obraz islamizované Evropy, ale také se jím může vymezovat proti genderovému trendu, kdy v každé hrdinné družině musí být elf, trpaslík, skřet a alespoň jedna žena.

Není možné posoudit, zda autor ve své akční fantasy zpřístupňuje laickému čtenáři poučení o historii i mytologii středověku, či zda kontrafaktuální hra s islámsko-křesťanskou kulturou vytváří ozvláštňující kulisu pro dobrodružné vyprávění. Jednotlivé roviny díla se propojují a doplňují, aby vytvořily funkční celek, který reprezentuje i vhodná a velice povedená grafická úprava knihy, odkazující ke středověkým manuskriptům.

Dramatická výstavba textu od počátku řetězila otázky, na něž hlavní hrdinové spolu se čtenářem hledají odpovědi. Na závěr zbývá otázka poslední: Kdy nás čeká pokračování Sefirotu?

Daniel Kubec, převzato z Literární bašty Dobré češtiny