Hudba, a zvláště jazzová, má-li někoho oslovit, musí vyvolávat emoce. Nemůže být programová, narýsovaná dopředu, nikdy není jen zápisem not a akordů. A bohužel, tak jako jsem už ve své recenzi na Řeky Londýna, první knihu série, odsuzoval Aaronovitchovu obsesivní snahu o zachycení detailní architektury Londýna, objevuje se stejná encyklopedičnost i ve vztahu k hudbě. Autor nás sice seznámí se spoustou hudebníků, názvů konkrétních skladeb včetně let jejich vzniku, kapel, které je v různých dekádách 20. století s různými obměnami hrály, ba i klubů a scén, kde tyto kapely působily, co je to ale platné, když z toho všeho nedýchá ani trochu života oněch zlatých časů. Kde je ten saxofonista u mola na nábřeží, který své tóny utápí ve vlnách Temže, ptám se? Kde jsou ty líně se převalující obláčky kouře, vyluzované popůlnočními hosty v prosezených sedačkách v potemnělých zákoutích zapadlých klubů a melancholická zpěvačka s rozmazanou řasenkou, co si do mikrofonu vylejvá svůj děravej život. Asi už chápete, kam tím vším mířím… Kniha sází na tunu sarkasmů a sem tam přidá i nějaké to peprnější slovo, přesto jí zoufale chybí právě emoce. Výmluvně to dokumentuje třeba závěrečné shledání dvou hlavních postav: „Jste stále naživu. To je něco úchvatného.“ – Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme si oba včas vzpomněli, že jsme Angličané.

Stejná vyprázdněnost se zračí i v ději a tentokrát ji nedokáže vyvážit ani Peterův – mnou dříve tolik vyvyšovaný – britský sarkasmus a všudypřítomná ironie. Většina hlavních postav z Řek je postavena mimo děj. Buď si lížou rány z předchozího setkání s temnými silami (detektivka Lesley, inspektor Nightingale – a ten by si rozhodně jako jednoznačně nejzajímavější postava více prostoru zasloužil), nebo jsou tu zkrátka už jenom do počtu (Molly i hlídací pes zaznamenávající svým čichem projevy magie, epizodní role říčních božstev). Takže to celé na svých ramenou musí utáhnout čerstvý kouzelnický učeň, konstábl Grant, kterému tu a tam asistují jednorázoví kolegové, on sám dobrou třetinu knihy stráví nevázaným sexem a mimochodem stihne i nějaké to vyšetřování a studium magie. Podivné je, že mi až po nějakých šedesáti stranách došlo, že je Grant vlastně černoch. Z prvního románu jsem to patrně zapomněl a nepřipadalo mi to důležité až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, jak protagonista ani v jediném případě neopomene zdůraznit, že se právě setkal s bělochy nebo běloškami. Když jde například o identifikaci mrtvoly na patologii, je to samozřejmě v pořádku, ale jakmile se před prchajícím pachatelem rozuteče skupina bělošek, za barem obsluhuje běloch a sám Peter jde na rande, považte, s běloškou, už tady něco zavání rasismem.

Tak jako v případě prvního dílu sledujeme i zde dva případy, které čpí magií a nadpřirozenem a mohou se v příhodné době příhodně protnout. Ovšem co si budeme povídat, vrah, který si za své oběti vybírá výhradně zručné jazzmany, a mrtvoly nalezené bez přirození v druhém případě nabízejí málo příležitostí k naplnění tvrzení ze zadní strany přebalu, že jde o ještě zábavnější knihu, než byla ta předchozí. Co se týká již několikrát zmiňovaných vyčerpávajících popisů architektury Londýna, pokud vůbec mohou být vtipné, bude humor z nich vzešlý natolik úzkoprofilový, že nemá šanci téměř nikoho oslovit. V českých končinách se o to se svými Šumnými městy mnohem citlivěji a civilněji pokusil David Vávra, kterému naštěstí došlo, že třeskutý vtip a sarkasmus bude lépe zanechat v České sodě.

Peter Grant je sympatická postava, ale příliš odtažitý způsob vyprávění se spoustou výkladových odboček a nezáživných popisů, malé využití fantasy prvků (například oproti Harrymu Potterovi, ke kterému bývá zbytečně přirovnáván) a v tomto případě i málo invenční detektivní zápletka jeho příběhům nenabízejí potřebný náboj. Na Měsíc nad Soho jsem se po úvodním rozjezdu opravdu těšil, snad tedy nebudu zklamán, když má očekávání třetího dílu s názvem Šepot podzemí, který taktéž nedávno vyšel v nakladatelství Argo, nebudou moc vysoká. Jinak bohužel půjde, alespoň z mé strany jako čtenáře, o díl poslední.

Radek Hochmal, psáno pro Literární baštu Dobré češtiny