Knižní pól 18. 4. 2015

V mnoha moderních národních literaturách se zjevili autoři překračující obvyklé normy a tabu jak literární, tak společenská. Obvykle byli zprvu odmítáni a často ostrakizováni. Jenže jak šel čas, jejich provokatérství jakoby vyprchalo s dobou a zůstává literární dílo. Česká literatura si tak mohla připsat ke svým velkým spisovatelům odmítaného a vysmívaného Jaroslava Haška a jeho monument Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, ojedinělý, světem uznávaný český román. Ve Francii by se takových proroků našlo víc počínaje Rimbaudem. Jedním z nich je Louis Ferdinand Céline. Soustavnou péči jeho překladům věnuje už skoro čtvrtstoletí nakladatelství Atlantis, které vydalo revidované Zaorálkovy překlady Cesty do hlubin noci a Smrti na úvěr a uvádění dalších Célinových knih svěřilo Anně Kareninové. Zatím posledním svazkem je druhý díl Féerie pro jindy. Je to čtenářsky jedna z nejnáročnějších próz vůbec a pro milovníky příběhů podobný oříšek jako pro posluchače melodického Mozarta hudba dejme tomu Šostakovičova nebo Schoenbergova. Ostatně k hudební kompozici je Célinův styl přirovnáván, i když Céline sám kromě výrazu „má hudba“ připomínal také, že literatuře a tedy i jemu vnutil změnu formy film podobně jako malířům vynález fotografie. Féerie pro jindy je proud řeči, nepřetržitý dialog, jehož spouštěčem je bombardování Paříže na jaře roku 1944. Překladatelka a vykladačka Anna Kareninová tomu říká nářek zvláštního druhu. Jen kratičká ukázka:

…to letadlo, co o nás štrejchlo… od Clichy? odkud letělo?… ze západu?… od Batignolles? nádraží už musí být na prach za tu dobu, co ho valchujou! bombardujou! drtěj už hodiny… i zdola od nás, tam pod náma, dole z Marcadetový, šlehaj plameny výš než do oblak! do výšin, co se neviděj!…

Céline má právě pro svou výjimečnost také zvláštní roli v české literatuře. Célina, zejména román Smrt na úvěr, držel ve velké úctě Bohumil Hrabal a české vydání Féerie pro jindy II má v úvodu připsáno: Ze Célinova díla vybral Milan Kundera a laskavě přispěl na vydání.

Podobnou osobností polské literatury je Edward Stachura. Jeho tvorba, ale hlavně život se pohybovaly mezi dvěma póly, divokým, rváčským rebelstvím bez příčiny a obrovskou pokorou a skromností. Jedno s druhým souviselo a koktejl těchto krajností ho dovedl v roce 1979, ve dvaačtyřiceti letech, k sebevraždě, která spustila v Polsku vlnu stachurománie.

V pořadí třetí český výbor nazvaný Člověk-nikdo připravil David Zelinka a až na úvodní výjimku jej sestavil z textů posledních dvou let Stachurova života, tedy z textů pokorného hledače tajemství tvorby a života. Pro mne nejpozoruhodnější je vrcholné esejistické pásmo otázek a odpovědí Fabula rasa, mimořádně inspirativní a přivádějí k meditaci, které se bezděčně blíží k pojetí také Bohumilem Hrabalem obdivovaného Lao-c’. Poslechněte si alespoň část Stachurovy odpovědi na otázku Je v knihách moudrost? Odpověď zní: V knihách není moudrost. Protože pokud je, pak jenom pro toho, kdo je sám moudrý, a proto dokáže tu moudrost přečíst. Ale proč by měl moudrý hledat v knihách potvrzení své moudrosti? Znamenalo by to, že přece jen moudrý není. Moudrý nečte knihy.

Podobně je to s otázkou, zda má mudrc žáky: Mudrc nemá žáky. Žák se vymýšlí sám. Tím, že se vymýšlí jako žák, vymýšlí zároveň mistra, protože žák bez mistra neexistuje.

A tak dále, a tak podobně Stachura přemýšlel na papíře a není divu, že tenhle způsob uvažování z něj udělal v Polsku literární ikonu šedesátých a sedmdesátých let. K tomu přimyslete vystupování s kytarou a nepříliš dokonalý zpěv.

Davidem Zelinkou dobře vybraný a přeložený soubor textů Edwarda Stachury Člověk-nikdo vydalo nakladatelství Malvern.

Ke dvěma velkým nonkonformistům se mi na stůl připletly náhodou-nenáhodou tři drobné filosofické knížky. Friedrich Nietzsche byl nejdříve klasickým filologem a obdivoval helénskou kulturu. Jeho v pořadí druhým spisem je studie Filosofie v tragickém období Řeků, pocta předsókratovským myslitelům a zároveň nakažlivě nadšený výklad o kořenech a inspiracích evropské civilizace. Nové vydání překladu Jana Březiny a Jiřího Horáka je revidovanou verzí z roku 1994 a v současných diskusích o identitě Evropy přichází tenhle drobný a velmi čtivý text jako na zavolanou. Pro Nietzscheho jsou totiž Řekové se svým pojetím světa pro Evropany mnohem důležitější než pozdější Řím antický a dá se říct, že dokonce i křesťanský. Pojednání Friedricha Nietzscheho Filosofie v tragickém období Řeků vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Zjednodušené představy o Michailu Bakuninovi může poopravit nový překlad spisu Bůh a stát. Je to fragment nedokončeného díla nazvaného poněkud záhadně Knutogermánská říše a sociální revoluce. Z dochované korespondence vyplývá, že mělo jít o knihu varovnou. Bakunin totiž v roce 1870 začal větřit pro svobodu a sociální pozdvižení evropských národů největší nebezpečí v alianci bismarckovského Pruska a carského Ruska. Že to nebyla zas tak velká fantasmagorie, potvrdil paradoxně, ovšem v tragičtější verzi po sedmdesáti letech pakt Molotov-Ribentrop. Bakuninovo pozoruhodné dílko Bůh a stát vydalo nakladatelství Herrmann & synové v překladu Čestmíra Pelikána a s doslovem Václava Tomka.

Ve stejném nakladatelství vyšel ve spolupráci se Sdružením pro levicovou teorii svazek tří textů současného francouzského myslitele Alaina Badiou pod názvem Manifest za filosofii a jiné texty v překladu Ondřeje Krochmalného. Význam autora i jeho obrany filosofie jako osvobozujícího fenoménu vysvětluje v úvodu Michael Hauser. Zmiňuje také, proč se pravděpodobně tomuto radikálovi z osmašedesátého roku současná česká filosofie vyhýbá, i když Badiou není svým vztahem k platonské koncepci světa daleko od Jana Patočky. Vydání Manifestu za filosofii a jiných textů je tedy svým způsobem průlomem a hozenou rukavicí do českého filosofického rybníka.

A protože už nastal čas výletů a procházek, mám pro vás ještě dočista jiný knižní žánr, jednoho neobvyklého průvodce. Napsali ho geolog Radek Mikuláš s botanikem Janem Albertem Šturmou a pojmenovali Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. V podtitulu upřesňují: Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád.

Otevřete-li tuhle knížku, vybafne na vás z barevných fotografií divočina v podobě houštin a minipralesů, ale i drobných rostlinek ve spárách dlažby, hadinců, pelyňku či divizny v kolejištích pražské železnice nebo dokonce hřibů na Olšanských hřbitovech. Nechce se ani věřit, co v Praze všechno roste a na místech nečekaných, někdy v nejbližším sousedství hypermarketů a dalších novostaveb. V průvodci se mísí popis vědců s poetickým okouzlením, které přirovnává vegetaci ke streetartu. Divoká zeleň a graffiti mají podobné cykly existence, vždycky je někdo odstraní a ony vybují jinde s nemenší životaschopností. Proměna Prahy je zachycena na třech sériích leteckých časosběrných fotografií – jsou na nich Vidoule, Černý Most a dnešní Rohanské nábřeží.

Doporučuji cesty s tímhle průvodcem neoddalovat – právě pro tu stěhovací dynamiku. Některé lokality už do vydání knihy zanikly. Jiné se ovšem objevily a objevovat budou a nad rámec knížky doporučuji z vlastních procházek dvě území: Na Balkáně a trojúhelník mezi Vršovicemi, Bohdalcem a Zahradním Městem. Nebýt horizontů, zapomenete, že jste skoro uprostřed velkoměsta.

Průvodce Radka Mikuláše a Jana Alberta Šturmy Divoká příroda Prahy a blízkého okolí vydala společně nakladatelství Academia a Dokořán.