Román „Dům a vítr“ vychází ze životní zkušenosti samotného autora a je originálním vyprávěním příběhu osamoceného člověka před odchodem do vyhnanství. Protagonista románu se v době, kdy se pomalu ale jistě v Argentině schyluje k vojenské diktatuře a kdy se již vraždí a unáší, vydává do svého rodného kraje, aby naposledy spatřil to, co je mu důvěrně známé a aby „naplnil své srdce drahocennými obrazy“.

Héctor Tizón je provinčním autorem, který tvořil mimo mocné a vlivné Buenos Aires, autorem, který patřil ke kraji, jenž byl argentinským hlavním městem opomenut. Navzdory této skutečnosti, a i přesto, že se nehlásil k žádnému z převládajících literárních proudů hispanoamerické literatury, jež se zrodily v 60. letech 20. století (stejně jako k boomu či k postboomu), se jeho dílo proslavilo. Tizón není považován za experimentálního autora, jeho tvorba se vymyká veškerým literárním kánonům a jeho postoj k životu a k literatuře je spíše anti-intelektuální, neboť při své tvorbě vychází především ze životní zkušenosti.

Héctor Tizón žil ve vyhnanství v Madridu v letech 1976-1982, aby se pak znovu navrátil do „svého místa ve světě“, do své rodné Yaly v provincii Jujuy.

Héctor Tizón o exilu prohlásil, že „pro mě to bylo především nepřijatelné vyhnání, neštěstí, ztráta“, a během svého vyhoštění začal v Madridu psát román „Dům a vítr“, který je podle rodáka z Jujuy „blábolivým svědectvím o mém vyhnanství“. Tizón dodává, že „Dům a vítr se zrodil proto, abych vzpomínal na to, jak jsem dával sbohem zemi, která je místem, kde jsou pohřbeni mí rodiče, mí prarodiče, mí praprarodiče. Exil je život na okraji, je to pocit nevymezenosti, pocit odcizeného člověka, který je bez těla, bez výrazu, beze jména a bez minulosti.“ V tomto životě na okraji, daleko od lidí ze severozápadu Argentiny, kteří ho při psaní jeho prvních knih tolik inspirovali, k nám Tizón promlouvá těmito bolestnými slovy: „Myslel jsem si, že nemohu odejít jen tak, že se musím rozloučit. A tak jako ten, kdo proto, aby mohl vyprávět příběh člověka odcházejícího do vyhnanství, musí projít křížem krážem celý jeho svět, jsem i já vyprávěl o místech svého života, o místech svého dětství a svého dospívání. Čímž jsem se pomalu se vším loučil. A právě tak vznikla kniha „Dům a vítr“.   

„Dům a vítr“ je deníkem člověka, který se od chvíle, kdy opustí svůj dům v Yale až do chvíle, kdy překročí hranice, loučí se svou zemí. Chodí po staveních, po odlehlých vsích argentinského severozápadu, jako například po vesnicích  Acoite, Abra de Quera, Cerrillos, Pozuelo a Yaví; po opuštěných místech, kde se zdánlivě nic neděje, kde jsou důležité jen příběhy, které vyprávějí postavy; kde mají význam jen dávné legendy, jež tamní obyvatelé mají potřebu vyprávět (vyprávět je vypravěči), aby jejich příběh žil v písemné podobě a aby budoucnost nesmazala to jediné, co mají a z čeho žijí, to jest minulost. Jako by dějištěm Tizónových příběhů byly přízračné vesnice, v nichž žijí „zahloubaní a mrtví lidé, lidé na okraji dějin, lidé ukrytí ve vzpomínce na zářnou a navždy ztracenou minulost; lidé, kteří uchovávají domorodé a koloniální obyčeje a tradice a jejichž logika a pojetí světa a lidstva se liší od pojetí západní civilizace, v níž či s níž však žijí.“   

Útěk začíná ve chvíli, kdy vypravěč opouští svůj dům. Opravdový útěk však nastává tehdy, když překročí hranici a opouští svou zem, aby se vydal vstříc beznadějné budoucnosti. Cesta je metaforou ztráty, nuceného odloučení a opuštěnosti; je však také znovunalezenou totožností, hledáním sebe sama skrze anonymní postavy, jakými jsou Juan, Villatarco, Félix nebo don Plácido; bezesporu nejsignifikantnější metaforou je pokus o rekonstrukci příběhu o zpěvákovi Belindovi de Casira, který „nalezl smrt při pronásledování ztraceného verše jednoho popěvku“. Aby se o tomto popěvku, o tomto ztraceném verši vypravěč dozvěděl něco bližšího, zeptá se Evarista: „Povězte mi, jak to s tím Belindem, no s tím zpěvákem, doopravdy bylo. Nechápal mou zvědavost, neboť to, co jsem hledal, byla zřejmě jen metafora…“

V tomto příběhu dlouhého loučení se vypravěč nevydává na cestu proto, aby zapomněl, ale aby znovu vzpomínal a vzpomínky vyvolával, a paměť se přecedí do napsaných slov: „Paměť přetavená ve slova, neboť naše minulost přetrvává právě ve slovech a v obrazech (nejsou slova jen obrazy?).“

Román, který líčí příběh člověka prchajícího do vyhnanství, začal psát Tizón v Madridu, ale dokončil jej ve svém domě v Yale, již znovu ovíván důvěrně známým větrem svého rodného kraje…   

Héctor Tizón (1929 Jujuy, Argentina – 2012 Jujuy, Argentina). Advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. Mezi jinými držitel ocenění Konex, Národní akademie písemnictví a Hlavní ceny 2000 Národního fondu umění. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského ministra vlády vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román „Světlo krutých provincií“ obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. Je jedním z největších současných španělsky píšících romanopisců.

Jan Machej, překladatel