Po setmění je danou pevnost zakázáno opustit, neboť za jejími zdmi číhají tajemné síly. Kdo neuposlechl a vydal se do lesa, už se nevrátil.

A potom je tu hlavní hrdinka – šestnáctiletá Emmeline, která se slepé poslušnosti, s níž jsou všechny zákony a pravidla dodržovány, vymyká a vzpírá. Vlastně nechtíc, přesto podléhá nutkání vydat se dál, do lesů, které jako by na ni volaly: „Najdi nás.“ Právě kolem ní se roztáčí kolotoč tajemných událostí, výprav za zdi pevnosti, zkoumání hlubokých lesů a rozkrývání tajemství spjatých s minulostí, ale i se současným životem komunity. Druhou linii vyprávění potom tvoří Emmelinin osobní život – komplikovaný vztah s otcem, přátelství s chlapcem jménem Tom, nezvyklý zájem velitele celé pevnosti o její osobu a především Kane, do kterého se Emmeline na první pohled zamiluje.

Markéta Polochová, překladatelka knihy

Při čtení je patrné, jak osobní pro autorku téma je. To neznamená, že by se v něm jakkoli projevovaly autobiografické rysy (sama ostatně otevřeně popřela, že by postava Emmeline zrcadlila jakoukoli skutečnou mladou dívku), spíš její vztah k postavám jako by byl o dost osobnější, než bývá zvykem. Výrazně osobní je navíc popis prostředí. Sama autorka i s rodinou a dětmi cestuje po celé Kanadě a vyhledává přírodu spíše než pohodlí městských hotelů, což se v knize odráží. Je plná putování, zakázaných cest, výprav do neznáma, neprozkoumané krajiny i divoké přírody. A pro mě osobně je právě v těchto částech kniha nejsilnější – Boormanová krásným obrazivým jazykem plným poezie popisuje přírodu, řeku i lesy, které obléhají pevnost uprostřed ničeho. Její popisy jsou emotivní, barvité a básnické a za mě by jich v knize klidně mohlo být daleko více. Jak ostatně Boormanová říká, ledový chlad popisované zimy zažila na vlastní kůži při pobytu v kanadské prérii, a vlastní zkušenost je z pasáží cítit.

Pokud jde o knihu samotnou, nemá smysl (a nebylo by ani fér) prozrazovat víc z děje nebo naznačovat směr, kterým se Emmelinino pátrání a s ním spojená dobrodružství ubírají. Popsat však lze atmosféru, která celý příběh provází (ostatně právě fascinující atmosféra je klad, který se v recenzích na knihu objevuje nejčastěji). Boormanové se podařilo umně vyvolat temnou atmosféru osamělé lidské společnosti, izolované, vystrašené, a proto slepě poslušné – ne nadarmo mnohé rysy včetně primitivních nástrojů a života upomínají na jakési imaginární středověké sídlo. Autorka mistrně vykresluje temné lesy, paniku spojenou se zapadajícím sluncem i strach z neznámého, rozkrývání tajemství potom v rámci celé knihy poměrně precizně dávkuje. S dusivou temnotou navíc ostře kontrastují místa jakéhosi smíření a naděje – moment, kdy se Emmeline nadechuje čerstvého jarního vzduchu u řeky, nebo úlevná chvíle, když se jí podaří rozkrýt jedno z velkých tajemství. Právě kombinace temné atmosféry, jíž ale probleskují paprsky víry a naděje, tu vytváří lákavý a nesmírně čtivý příběh.