Knižní pól 10. 10. 2015

Stanislav Komárek coby filozofující publicista připomíná rolníka. Své glosy a úvahy rozsévá po českých médiích vytrvale a pravidelně a jednou za čas z nich sklidí úrodu v podobě knihy. Ta nejnovější se jmenuje Živočichopis doby aneb Komárkova abeceda. Shrnuje texty z let 2012–2014 a více než dříve se v nich objevují úvahy o budoucnosti, přesněji spíš o konci současné civilizační epochy.

Když psal Komárek sloupek Co čekat od roku 2014?, přiznal, že se předtím v očekávání na rok 2011 mýlil a žádný velký otřes ani Evropou, ani Blízkým východem nehnul. Ke klíčovým jevům proto Komárek zařadil pokles reprodukce, tedy vymírání, v němž Češi zdatně dýchají na záda evropské jedničce Německu a druhému Rakousku. Tohle téma se objevuje vícekrát – Komárkovi je nejbližší pojem vyvanutí, který si vypůjčil z buddhismu. A celkem nezastřeně se domnívá, že velký euroamerický – řečeno jeho slovy – konzumně-individualistický mejdan končí. Rok 2015 dává, zdá se, Komárkovi zapravdu. Vyvanutí může mít podobu uvolňování prostoru, a to, jak zkušenost i fyzika napovídají, vede k jeho zaplňování jinou matérií. Některé z Komárkových úvah jsou tak v knížce aktuálnější, než si jejich autor při psaní do dnes už starých novin mohl domýšlet.

Knížku leckdy provokativních úvah Stanislava Komárka Živočichopis doby aneb Komárkova abeceda vydalo nakladatelství Academia v řadě autorových publikací s příznačnými černými obálkami.

Jiří Pehe je zaškatulkován v mediálním povědomí jako politolog, ale jeho komentáře a eseje mají mnohem širší záběr. Přesahují do kultury a filosofie a jedním z jejich znaků je nalézání a odkrývání hlubších souvislostí. Také Jiří Pehe vydal nyní podobně jako Stanislav Komárek další soubor svých publicistických vystoupení. Je však autorem střídmějším a tak do podobně obsáhlého svazku se mu vešly texty z let 2011 až 2015. Nazval ho Na konci světa s podtitulem Úvahy a glosy o povaze naší současnosti. I Jiří Pehe, jak vidno, pociťuje symptomy vyčerpání, uzavírání, bezradnosti, ale na rozdíl od Komárka by chtěl věřit, že ještě není tak zle: Loni napsal: Možná je tedy současná defenziva Západu jen dočasný jev. Ve svých komentářích je totiž Jiří Pehe autorem pro ty čtenáře, kteří potřebují k životu dostávat naději – třeba od filosofů. Závěr knihy patří kapitole Z české politiky a v těchto textech je Jiří Pehe jednoznačným zastáncem příslušnosti Česka do euroatlantického prostoru.

Knihu poznámek, postřehu a esejů Jiřího Pehe Na konci světa vydalo nakladatelství Prostor.

Historik Karel Bartošek se věnoval novodobým českým dějinám a po roce 1968 musel vyměnit svůj obor za práci v kotelně. V nakladatelství Paseka teď vyšly pod názvem Z papírků. 1973–74 jeho deníky. Karel Bartošek měl blízko ke spisovatelům a tak se v jeho zápisech objevují také Milan Kundera a Bohumil Hrabal. K důležitým dokumentům patří citace Hrabalova dopisu z března 1973, v němž Hrabal Bartoškovi vysvětluje, proč se s ním nechce scházet v hospodě. Bartoška to tenkrát velmi ranilo a zapsal i svou odpověď. K tomu dodávám, že tuhle historii si oba vyjasnili a v devadesátých letech býval Karel Bartošek jedním ze štamgastů u Hrabalova stolu U zlatého tygra. Bartošek je ve svých zápiscích vědomě střídmý a věcný, přesto je z knihy patrné, jak na něj normalizace působila. Slovo smutek v různých obměnách se vyskytuje velmi nápadně. Knihu Z papírků. 1973–74 uzavírá zasvěcený doslov o Bartoškově životě a práci od francouzské historičky Françoise Mayerové, kromě jiného autorky knihy Češi a jejich komunismus.

Mnohem mladší Bartoškův kolega Francis D. Raška se ve své knize Dlouhá cesta k vítězství věnuje aktivitám odpůrců režimu v zahraničí, přesněji československému exilu po roce 1968. Tahle záslužná práce vyšla nejprve anglicky, protože Raška se narodil českým rodičům, posrpnovým exulantům, už ve Spojených státech a také tam vystudoval. Dnes učí v Praze na Fakultě sociálních věd a zabývá se především právě někdejším exilem.

Dlouhá cesta k vítězství je dosud nejúplnějším přehledem posrpnových exilových aktivit a zároveň čítankou opřenou o řadu klíčových dokumentů a osobních svědectví. Raškovi se podařilo skloubit dokumenty s výkladem, nevyhýbá se rozporům a vysvětluje, jak a proč se v exilových aktivitách projevovaly osobní vztahy. Uvádí sedm hlavních uskupení: Radu svobodného Československa, Pelikánovu Skupinu Listy, připomíná Tigridovu prozíravost, když otevřel časopis Svědectví právě posrpnovým exulantům, dále jsou tu zevrubně popsány Rádio Svobodná Evropa, Františkem Janouchem založená Nadace Charty 77, Kavanova agentura Palach Press a Vilémem Prečanem vybudované Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Tenhle výčet doplňuje stručný přehled hlavních exilových nakladatelství.

Práci Francise D. Rašky Dlouhá cesta k vítězství s podtitulem Československá exilová hnutí po roce 1968 vydalo nakladatelství Academia v překladu Vojtěcha Pacnera.

Nakladatelství Torst objevuje velmi systematicky autory mezi staršími generacemi a k výrazným pozdním debutům patří román Romany Křenkové Peřiny a chléb. Příběh vyprávěný v první osobě svádí k označení autobiografie, ale myslím si, že důležitější než životní paralely autorky a hlavní postavy je to, čemu se říká literární věrohodnost. A tu Romana Křenková zvládá mimořádně. Zachycuje český svět od šedesátých let do současnosti očima dívky a ženy, která se drží velmi pevně vlastních kritérií. Hrdinka patří do galerie postav-outsiderů, které jsou charakteristické pro velkou část české prózy. Žen v téhle roli moc není, a tak i proto jsou Peřiny a chléb neobvyklým dílem. Co z knihy dělá dobrou literaturu, je ovšem styl: je to sugestivní, pohlcující příběh vyprávěný velmi emotivně, vtahuje čtenáře absencí obvyklé románové racionality.

Romaně Křenkové je letos šedesát, ale její kniha Peřiny a chléb bude, myslím, kandidovat na objev roku.

Dnešní výhradně český výběr uzavřu ještě jedním románem. Napsal ho Otto Hejnic a pojmenoval ho po mužských hrdinech příběhu Sifon, Venda a jejich lásky. Petr řečený Sifon a jeho nejlepší kamarád, mírně retardovaný Venoušek jsou oba outsideři, navíc venkovští. To je zvláštní sorta chlapů spojená s vylidňováním českých vesnic v druhé polovině 20. století a Otto Hejnic dává nahlédnout do jejich světa jako jeden z mála současných českých prozaiků tragikomickým příběhem plným přímočaré erotiky.

S těmi venkovskými chlapy je to totiž tak. Mívají dům, obvykle dokonce statek, jenže do toho stavení se ne a ne nastěhovat žádná nevěsta. Tedy natrvalo. A když už by některá možná i vydržela, ještě tu bývají matky těch chlapů a ty se obvykle nerady vzdávají svého postavení, natož aby se spokojily s výminkem. Tihle chlapi samozřejmě chodí do hospody a postupně se hospoda stává jejich druhým domovem, s podobnými štamgasty je jim nejlíp. Jak pomalu ale jistě stárnou, jejich použitelnost pro jakékoli soužití klesá. Nevím, jestli existuje nějaká sociologická studie na tohle téma. Staří mládenci s tímhle osudem se dali najít snad v každé vsi. Jen někteří dožili šedesátky a jejich usedlosti bez následníků čekal osud ruiny, v lepším případě rekreační chalupy.

Otto Hejnic románem Sifon, Venda a jejich lásky nenahrazuje žádnou sociologickou studii. Petrův a Vendův příběh odsejpá rychlým tempem a svou prostořekou přímočarostí připomíná Chevalierovy Zvonokosy. Ovšem Zvonokosy živelnější, drsnější a místo vína v nich kraluje pivo a český rum.

Hořce veselý a vesele hořký román Otto Hejnice Sifon, Venda a jejich lásky vydalo liberecké nakladatelství Bor.