Každé město má své hrdiny, své strážce. New York má Spider-mana, Gotham má Batmana a tak dále. Nedávno i Praha dostala svého superhrdinu – Zázraka, ale možná jste nevěděli, že Praha už dlouho jednoho ochránce má. Bije se za Prahu dlouhých čtyři sta let a jmenuje se Xavier, Xavier Truchlivý Sněžný. Je to takový český Hellboy. Jeho specializací jsou nadpřirozené hrozby. Sice není červený a nemá rohy, ale má křídla, luk s šípy a zatraceně dobrou mušku. Xavier je malý andílek, který si nebere servítky a sype hlášky jako Bruce Willis ve svých nejlepších rolích. Nejčastěji ho můžete potkáte s cigárem a flaškou chlastu v jeho dětských rukou.

Xavier je dítětem Jamese Stafforda, velšského novináře a  spisovatele na volné noze. Stafford v Praze studoval a zamiloval se zde do své budoucí ženy i do města samotného. Stal se dle jeho slov Čechofilem a s tím přišla i touha napsat komiks o Praze, o jejích zákoutích a legendách. Tak vznikl projekt, který na stránkách www.theputto.com žije už více než deset let. Stafford, vědom si své výtvarné nedostatečnosti, píše scénáře, pro které pak hledá kreslíře na internetu. Výsledkem jeho hledání jsou hned čtyři výtvarníci, kteří jeho příběhům dali kreslenou formu –  Filipínci AJ Bernardo a Josel Nicolas, Rumunka Raluca Moldovanová a česká výtvarnice Lenka Šimečková.

Jamese Stafford hledal výtvarníky mimo jiné i na fanouškovském fóru skupiny The Cure, která je v komiksu zmíněna a má zde své místo. Stafford tenkrát jistě netušil, že tak zasel semínko dalšího rozměru jeho projektu. Komiks Truchlivý amoret pražský má totiž svůj soundtrack, na kterém se podílel  Roger O’Donnell – klávesista The Cure. Ten byl komiksem a zvláště jeho kapitolou, kde je skupina The Cure zmíněná, natolik nadšený, že k němu napsal několik skladeb, které si můžete přehrát na stránce projektu.

Samuel L. Jackson: “Just read the DOPE ASS “The Sorrowful Putto of Prague”…check it out…you’re in for a treat!”

Truchlivý amoret pražský má něco málo společného se superhrdinským Zázrakem. V obou případech autoři využívají historické postavy a legendární bytosti tak, jakoby žily celé věky až do dnešních dnů. Ať už to je Golem anebo třeba magistr Edward Kelly. Tím ale podobnost končí. James Stafford vypráví příběhy z minulosti i ze současnosti. Staneme se svědky Xavierova zrození v době císaře Rudolfa II i jeho depresí pod dozorem komunistické STB. Stafford si vymýšlí příběhy o známých legendách, ale vymýšlí si i legendy úplně nové. Neváhá ani vytvořit si nové svaté a počíná si při tom tak suverénně, že vás tím dokonale zmate. Kniha obsahuje celkem třináct krátkých příběhů. Některé příběhy jsou humorné, některé smutné a jiné zase melancholické. Většinou jsou ale kombinací toho všeho. Každý z nich má skvělou závěrečnou pointu, která vás nejednou rozesměje a knihu přečtete doslova jedním dechem. Jednotlivé příběhy jsou proloženy “dobovými” články z noviny a “historickými” texty, které jejich obsah sice doplňují anebo dokreslují jejich atmosféru, zároveň ale působí lehce rušivě.

Kniha je výtvarně velmi pestrá. Ač ji kreslili “jen” čtyři výtvarníci, tak to ve výsledku vypadá, že jich bylo minimálně osm. Příběhy jsou většinou černobílé a barevné jsou jen tři z nich. Nejvíce kapitol nakreslil AJ Bernardo a na jeho kresbě je vidět, jak se s každým dalším nakresleným příběhem zlepšoval. V první kapitole “Vděčnost mého města” to byly často nepřehledné a chaotické černobílé kresby, v kapitole “Oběšenec malostranský” vystihl úžasnou noční atmosférou a světlo a v kapitole “Smuteční hudba slečny Světlé” překvapil s barevnou kresbou, která je úplně jiná od všeho, co předvedl v předchozích kapitolách.

Také Josel Nicolas ukázal černobílou i barevnou kresbu, i když v jeho případě došlo jen na vybarvení všeho na červeno. Jeho černobílá kresba je mnohem líbivější a propracovanější než ta rádoby barevná. Odlišný styl zvolila ve svých dvou příbězích i Raluca Moldovanová, která sice v obou případech vsadila na černobílou kresbu, ale zvolila rozlišný styl stínování. Poslední dvě kapitoly nakreslila talentovaná česká výtvarnice Lenka Šimečková, která už je domácím fanoušků poměrně známá. Ta si na rozdíl od svých předchůdců udržela v obou kapitolách svůj styl, přestože je jedna z nich barevná a druhá černobílá. Celkově tato výtvarná rozmanitost komiksu neubližuje, ale naopak mu možná i prospívá. Jako fanoušek Lenky Šimečkové bych mohl říci, že bych jí tam chtěl více, ale kresby ostatních by mi tam asi chyběly.

Nyní Staffordův projekt dosáhl nového milníku a tím je první tištěné vydání.

Pavel Pravda, text psán pro vlcibouda.net