...si prohlížet v knihkupectví není jen tak a chce to přece jen být alespoň trochu připravený na obsah. I tak se může dostavit lehké zarudnutí a pocit, že děláte na veřejnosti nepravosti,ale víc než anatomický playboy atlas, je to spíš snář perverzí mladé ženy, která si odžívá po freudovsku nějaká svoje traumata a po probuzení si je místo zapisování bez cenzury maluje.  Scénář k těmto obrázkům ale nenapsal život, nýbrž chilský surrealista a psychomagik Alejandro Jodorowski (1929). Spolupráci těchto dvou výtečníků proslavila série Incal, považovaná dodnes za legendu evropského komiksu. Andělské drápky, jak se jmenuje v překladu Richarda Podaného česky vydaný komiks, se v českých knihkupectvích může stát legendou už jen tím, že v mnoha prodejnách to bude zcela jistě sexuálně nejexplicitnější obrázková kniha, kterou budou nabízet.

Někomu se Andělské drápky zaseknou jako čuňačina, někomu jako žertovná připomínka předválečného psychoanalyticky uniformovaného surrealismu, někomu jen jako jeden z dalších uměleckých artefaktů, který má jistě svoji výtvarnou hodnotu, ale obsahově ho člověk nemůže vzít vážně. Na plašení maloměšťáka v nás jsou dnes všechny údy a pochvy jaksi passé, a jak v roce vzniku originálu (1994), tak tuplem dnes, jsou maloměšťácké brňavky už jinde, než u onanujících jeptišek nebo bisexuálních představ tápajících jedinců, hledajících svoji rodovou identitu. Jako obhájce žen, které se snaží pomocí celkem drastických porno výkonů dosáhnout duchovní proměny, si, mám ten pocit, dopřává Jodorowský mystifikačního haškovského povyražení, kdy do vysokých keců obléká celkem zemité sexuální pudy a dobřě se u toho baví.

Ano, Andělské drápky, jsou náramně nakreslená pánská rozdováděnost, která si, vlastně dost otevřeně říká hlavně o dvě reakce publika: předně myslím zaujme výtvarníkova technika další zájemce o tento druh kreslířství, stejně, jako kdysi zaujal Moebius první generaci českých komiksových mistrů jako byli Karel Jerie nebo Kája Saudek, jistě bude tato kniha pobídkou pro další, kteří se budou na Moebiových kresbách učit. Jinou reakcí může být povšimnutí si toho, že se tady sice jakoby předvádí nějaká svobodomyslná legrace, ale vlastně si tu dvojice chlápků dělá srandu z ženského světa takovým tím ne úplně košer pornografickým způsobem. Nejsem žádnej Mirek Vodrážka, ale přesto mám takové tušení, že duchovní růst žen je složitější proces než odháčkování alá guru Jára. Ale jinak je jaro – a kdy jindy vydat takovou roztomilou intelektuální píčovinku?