Nepřestává mě překvapovat, že pořád vycházejí knihy-objevy. Dalším z nich jsou výtečné vzpomínky anglického spisovatele Jeroma Klapky Jeroma, které poprvé v českém překladu, vydalo nakladatelství Vyšehrad pod názvem Čas mého života. Příležitostí je výročí – Jerome K Jerome zemřel před devadesáti lety, 14. června 1927 ve středoanglickém Northamptonu.

Jeroma celý pozdější život prý trochu štvalo, že je všude uváděn jako autor Tří mužů ve člunu, ale v pamětech to najevo nedává – jsou psány moudrým mužem, který se shovívavě a s mírnou, neútočnou ironií dívá na svět i na sebe. A také na kritiky. Takhle z odstupu nějakých pětatřiceti let se ohlížel na dobu, kdy se mu podařilo dobýt nejcennější literární trofej – zájem čtenářů:

Tři muži ve člunu mi přinesli slávu, a kdyby vyšli o několik let později, přinesli by mi i bohatství. Na velký výdělek si tak přišel americký pirát. Ale myslím, že ho k tomu přiměl Bůh. Samozřejmě že knihu ztrhali kritici. Když jste četli některé z jejich názorů, byli byste si představili, že v ohrožení je celé Britské impérium. Jeden církevní hodnostář mne odsuzoval po celé zemi. Obzvláště rozhořčeni byli v časopise Punch, kde cítili, že má kniha je zákeřným pokusem uvést do komického písemnictví „nový humor“… Nešlo mi na rozum, proč ze všech zemí světa se zrovna v Anglii humor plete s cizincem, kterého je třeba přivítat sprškou cihel.

Myslím si, že Michal Viewegh, ale i jiní čeští spisovatelé, by se pod tenhle povzdech mohli podepsat, stačilo by zaměnit Britské impérium a Anglii Českem, za časopis Punch si dosaďte třeba nějaký respektovaný týdeník.

Za jednu z nejpůvabnějších pasáží Jeromových vzpomínek považuji vyprávění o začátcích automobilismu a létání. Jerome je příkladem vynikajícího smyslu pro reportáž: nesoudí, nekritizuje, jenom – a to „jenom“ je v uvozovkách – popisuje a uvádí fakta. Auta tehdy vehementně propagoval jistý Lawson a Jerome píše, v jaké palbě se tenhle vizionář ocital:

V semknutém šiku proti němu stály všechny partikulární zájmy naší doby – zájmy železničních společností, majitelů nájemných stájí a obchodníků s koňmi, kanálu Grand Junction, Sloučené společnosti majitelů proutěných pojízdných křesel a tak dále. Jednu petici, v níž byl parlament žádán, aby zamezil hrozícímu znečištění venkovské krajiny, podepsali „Přátelé koně“. Nakonec se ukázalo, že přišla ze Ctihodné společnosti bičařů.

Na působivosti Jeromova glosování nic nemění fakt, že automobilismus je dnes – sto dvacet let poté, kdy byl ve Velké Británii zrušen zákon, že před každým mechanicky poháněným dopravním prostředkem musel běžet muž s červeným praporkem – jedním z největších civilizačních problémů, že ovlivňuje životní prostředí, ale je na něm také postavena světová ekonomika.

V závěru se ale Jerome přece jen proti něčemu velmi jasně vymezuje. Proti válce. A mírové naděje prvních poválečných let komentuje pro něj netypicky hořce:

Je možné, že bohové mají jiné plány. Bílí nejsou jediné stádo. Jisté je pouze jedno: lidstvo zůstává rasou nízké inteligence a ničemného puzení.

Vzpomínky Jeroma Klapky Jeroma Čas mého života vydalo nakladatelství Vyšehrad v překladu Milana Žáčka.

Jerome Klapka Jerome je dobrým průvodcem historií, ale díky jeho knize se dá najít i jeden z klíčů k události současné. Myslím k brexitu. Britové uvažují jiným způsobem než kontinentální Evropané. Ve zhuštěné podobě najdete druhý z těch klíčů v knize britského historika Nialla Fergusona Britské impérium. Cesta k modernímu světu.

Ferguson je původem Skot a možná proto nemá potřebu být advokátem. Imperiální schopnosti Velké Británie dovede ocenit, stejně jako její liberální koloniální systém, ale zrovna tak otevřeně píše o britské namyšlenosti a neomalenosti, která se obracela a vždycky obracet bude proti svým nositelům.

K českému vydání knihy Nialla Fergusona Britské impérium. Cesta k modernímu světu se spojila hned tři nakladatelství: Argo, Dokořán a Prostor. Překlad svěřila Rudolfu Chalupskému.

Pozoruhodným a díky titulní postavě ojedinělým pohledem do českých dějin je první velká novodobá česká kniha o vojákovi, o němž díky znárodnělé odrhovačce vědí a zřejmě vědět i budou všechny generace. Kniha se jmenuje Generál Laudon. Slavný vojevůdce a pán na Bečvárech.

Historik Pavel Bělina a kunsthistorik Jiří Kaše se jednomu z legendárních habsburských vojevůdců věnovali v duchu podtitulu. Ernst Gideon von Laudon totiž patří k nejúspěšnějším vojevůdcům všech dob, prohrál jen jedinou bitvu, a to v roce 1760 u dříve a dnes polské, tehdy však už několik let pruské Legnice. O vojákovi Laudonovi vypráví podrobně první část knihy. Druhá část je věnována Laudonovu nedlouhému vlastnictví zámku v Bečvárech kousek od Kutné Hory. Laudon ho koupil v roce 1763 a prodal v roce 1776. Těch třináct let znamená pro Bečváry to, čemu autoři přiznávají výraz hvězdná hodina. Laudon se totiž ukázal také jako výtečný hospodář se smyslem pro umění. Na výzdobě Bečvárů se tenkrát podílel i sochař Ignác František Platzer. Jako řada podobných menších zámků neměly nepříliš ceněné a tedy ani udržované Bečváry po restituci v roce 1992 dobré vyhlídky. Ale v roce 2000 koupil zámek rocker Robert Kodym, který mu postupně vrací laudonovský lesk. V roce 2006 dokonce získal projekt revitalizace a rehabilitace zámku Evropskou cenu za obnovu historické památky.

Kniha Pavla Běliny a Jiřího Kaše Generál Laudon. Slavný vojevůdce a pán na Bečvárech vydaná nakladatelstvím Paseka je tak nejen zajímavým životopisem, ale i dobrou zprávou, že zdaleka ne všechno z minulosti je v době rychlých peněz odsouzeno do kopru.

K pozoruhodnému vojensko-kunsthistorickému životopisu zmíním ještě jednu knihu z Paseky. Je to kniha Brno moderní. Velký průvodce po architektuře 1890–1948. Jak název napovídá, navazuje tato publikace na čtyřsvazkový ediční počin Praha moderní¸ autory jsou však místo Zdeňka Lukeše Renata Vrablerová, Petra Svobodová a Vladimír Šlapeta. Stejný je však fotograf – Pavel Hroch, dnes mistr oboru. Publikace Brno moderní. Velký průvodce po architektuře 1890–1948 ukazuje moravskou metropoli jako město bohaté na moderní architekturu a zároveň připomíná, že dnešní stavitelé a hlavně developpeři dosahují často svým někdejším kolegům sotva k pasu.

Za knihu měsíce března považuje redakce Literárních novin výbor z publicistiky Mileny Jesenské Křižovatky. K této nominaci se rád připojuji. Jde totiž o mimořádný ediční počin, výsledek celoživotní práce Marie Jiráskové, která tento svazek připravila.

Milenu Jesenskou představovat snad nemusím. Celosvětově známá je jako adresátka dopisů Franze Kafky, jenže tahle pasivní role neodpovídá její skutečné povaze a také významu pro české kulturní a společenské povědomí ve dvacátých a třicátých letech. Milena Jesenská byla výtečná novinářka – její komentáře a reportáže vynikají schopností přesné analýzy a překvapují dodnes uměním výstižné charakteristiky. Vrcholem její reflexe světa a zároveň žurnalistické bojovnosti je její působení v Peroutkově Přítomnosti na konci třicátých let. Jesenská psala zejména o česko-německých vztazích a zřetelně pojmenovávala, co se děje v pohraničí. Přitom se vždycky držela jednoduché pravdy, že totiž není Němec jako Němec.

Výbor z publicistiky Mileny Jesenské Křižovatky vydalo nakladatelství Torst.