Ti se sice poctivě utkali s atmosférou, se zapsáním okamžiku, chtěli vyklenout pomocí slov oblouk, který by čtenáři zajiskřil před očima. Dělali formálně i obsahově psí kusy. Odvolávali se na tradice či proti nim rebelovali. Psali rozpustile nebo vyráželi do hlubin. Angažovali se nebo vytrvali ve svém soukromí. Četli ve vlacích, za doprovodu živých či mrtvých hudeb, psali anonymně nebo se snažili se svým veršem nacpat do každého myslitelného prostoru, kam se dalo. Jenže Hruška ovládá zvláštní alchymii. Rukou na papír zapsaná civilní slova si tak dlouho přepisuje a přeříkává, až vznikne čistá struktura o nebývale vysokém vnitřním napětí. V současné české literatuře originální a ojedinělá. Asi jako psaní Jana Balabána, dej mu pámbůh věčnu slávu. Však si také oba navzájem svoje texty četli a jeden druhému do nich mluvili. Vytvořili si tak jaksi mimoděk společný literární jazyk, který se dá rozpoznat. Je to nějaká metafyzická civilnost, kde dětské pyžamo se zvířátky poukáže na napětí lidských vztahů tak silně, že musíte zavřít oči nebo si opřít hlavu o zeď.

Červenec

Janu Balabánovi

U okna noční ložnice

jako u okna vlaku

jenomže venku pořád stojí

tma stromu

za zády hledí zvířata

na dětském pyžamu

Jak vysvětluje sám autor, jeho nová sbírka Nevlastní vlastně nová není. Už od první sbírky Obývací nepokoje má v knihách básně, kde hraje hlavní roli Adam, člověk, inspirovaný Hruškovým nevlastním synem. Asi před dvěma lety si autor začal pohrávat s myšlenkou, že za těch dvacet let jeho psaní už má vlastně Adam svůj vlastní příběh. Od devíti let až k dnešní třicítce. K těm již dříve otištěným byly přidány ty z rukopisů. Hruška tomuto samopohybu při sestavení sbírky říká, že si básně samy řeknou o sousedství. Nesmí se na ně spěchat, nesmí se na ně naléhat. Poezie nesnáší deadliny a další podobné bičíky, kterými se snažíme ochočit čas.

Moře

Adam si nepamatuje moře

ne prostě ne

ať děláme co děláme

je to k ničemu

krucihergot a tak se tam smál

jako u svého

ožralého otce v Praze

jistě nikdy

Jak často se snažíme utéct z vážnosti chvíle nebo vztahů nějakou groteskou, ironií. Srandujeme a švejkujeme. Bráníme se před patetickými chvílemi, nejdou nám přes pysky velká slova, žertujeme o vlastních zarudlých očích. Tohle je opakovaně na Hruškově poezii k ocenění – je civilní, uživatelsky přístupná, existenciálně pod napětím a odvážně vážná.  Protože nad tím naším ofrňováním se nad vážností je už něco trapného. Ta naše věčná veselost, ten náš věčný humor, ty naše sarkastické štíty a lidově-demokratická prdel ze všeho, i když nám už trhají nehty a klečí nám vší silou na krkavici. Není vlastně nakonec největší angažovanost právě to, že tady někdo zachází se slovy tak, že nás aspoň na moment ty naše fórky přejdou? Že nás vlastně od nich na chvíli osvobodí?

Za kamencem

Chlapcům plápolají košile

jak na kolech ujíždějí

konci srpna

Chlapcům plápolají košile

jak ujíždějí touze dospělých

nadělat z nich

smysl života

Sezení

Řekli mu

že jde o

Povolání celníka.

Řekli mu,

ať počká,

že to bude chvíli trvat.

Od té chvíle tu

sedí,

s matným obrysem na okenním skle.

Dává do toho vše.

Sedí,

jako ještě nikdo.

Bůhvíodkud

Přivedl si bůhvíodkud

elektřinu

přitáhl ji v noci domů

podél nahé měsíční zdi

Shýbal se nad ní

šeptem něco něžně opakoval

když se dotýkal

spojů

když proplétal černý kabel s černým kabelem

A pak dlouho stál

uprostřed holé cimry

zalit v aspiku

ukradeného světla