Rok cca 1992, odnáším si z vinohradskýho obchodu T-Shirts 4 U (pochybuju, že tam někdo řešil práva na cokoliv – byl začátek 90. let!) bílý triko s motivem obalu desky „Goo“, tehdy aktuální desky Sonic Youth. Je hluboko před internetem – jak můžu vědět, že to je Maureen Hindley a její první manžel David Smith, který jedou svědčit v případě vrahů z močálů? Vidím jen obal Sonic Youth a fantasticky šílenej nápis: „I stole my sister's boyfriend. It was all whirlwind, heat, and flash. Within a week we killed my parents and hit the road.“

Sonic Youth byli zásadní. Jsou zásadní. Sonic Youth byla kapela, která mě vysvobodila z punku a ukázala, že si můžeš vystačit jen s pískající kytarou. Že se i ze střípků zvuku dají složit nečekaně působivý věci. K Sonic Youth jsem se mohl vztáhnout, mohl jsem se s nima poměřovat (haha, ale tak jsem to tehdy prostě cejtil). A ve středu tý kapely stála baskytaristka Kim Gordon, skoro schovaná za svým Rickenbackerem (měla ho jen krátce, ale mám s Kim tuhle basu nějak metafyzicky spojenou...), a diktovala jen svojí přítomností. Thurston, Lee a Steve kolem vždycky tak trochu blbnuli, ale Kim si vystačila jen sama se sebou: byla jako maják v moři toho hluku, dráždivej a „vyvažující“ prvek ženskosti v maskulinním prostředí všech nás kluků z kapel. Když jsme u toho – Kim pro mě vlastně byla první „holka v kapele“ na scéně, doslova.

„Holka v kapele“, ta kniha, je překvapivá. Je tam míň rokenrolu, než byste čekali. Ale není to na škodu – Kim na chvíli odložila toho Rickenbackera (a taky Fender Jazz Bass a Thunderbirda a všechny svoje oblíbený basy) a nechává nás projít se životem holky, která musí v rodině „vyvažovat“ (a jsme u toho zase!) psychicky nestabilního bratra, sama by ale nejradši pokoušela štěstí ve všech možnejch formách a podobách. Muzika je pro ní jen jednou z možnejch cest – to, že si k sobě nakonec našly cestu, je spíš náhoda než sudba. Rostoucí a plodný post-punkový podhoubí, hledání vlastní cesty, arty scéna v New Yorku – a najednou se zjeví ten charismatickej a chytrej pičus, nějakej Thurston Moore... Objevuje to, co už o šest let starší Kim dávno zná, ale taky je plnej entuziasmu, nápadů, muziky, zvuku, hluku... Sonic Youth vznikli, začali nahrávat alba, začali udávat směr, Kim a Thurston žili svůj život a žili i život kapely. Vycházely další geniální desky, kultovní songy - „Are you going to liberate us girls from male, white, corporate oppression?“ ptá se Kim ve skladbě „Kool Thing“ na „Goo“ – a vztah se měnil. Ne právě k lepšímu.

Vnímat tu knihu očima fanouška Sonic Youth je místy, ehm, náročný. Ano, je to verze Kim Gordon, ale když postupně odkrýváte Thurstonovu nevěru spolu s ní, bolí to jako svině. Nebudu vám lhát – můj vztah k těm deskám se po přečtení „Holka v kapele“ trochu změnil. Zajímavá nová dynamika. A když na konci Kim opouštíte, víte, že bude v pohodě. Protože to není jen „holka v kapele“, je to i žena mimo kapelu. Naštěstí.

To triko, který jsem si kupoval cca v sedmnácti, už je mi bohužel malý – za ty roky jsem přibral a je ze mě velkej chlap. Mám ho ale pořád doma na čestným místě, protože Sonic Youth byli zásadní. Jsou zásadní. A Kim byla holka v tý kapele.

Aran Epochal