Další kniha o holokaustu? A zase tak tlustá? A zase od Snydera? Co dalšího může přinést? Jeho Krvavé země (Bloodlands ,2010), integrující vývoj a prolnutí dvou genocidních režimů zleva i zprava, snad nemůže už nic doplnit. Navíc, ptá se nezasvěcený, každý rok vycházejí stovky odborných studií, novinářských článků i populárně laděných knih o holokaustu – s čím novým ještě mohou přijít? Zasvěcenější vědí, že k probádání je toho ještě hodně, ač samozřejmě ne každý nový text něco objevného přináší.

Snyderova Černá zem reflektuje holokaust více na rovině společenskovědního diskurzu, nedrží se úzkostně výkladů historických – tak si alespoň vysvětluji mnohou jednostrannost, například při analýze důvodů invaze Německa do Sovětského Svazu, kde autor zcela pomíjí vojenskopolitické příčiny východního tažení a akcentuje ty ideologické. V tom ostatně tkví půvab a síla této knihy.

Půvab proto, že tu brilantně a tak trochu poťouchle vrací do hry důraz, který byl v posledních minimálně deseti letech pohřben jako vysmívaný relikt dřevních dob bádání o holokaustu, totiž výklad intencionalistický, v němž hraje prim právě ideologie, tedy iracionální, antimodernistické prvky nacistické revoluce, a zejména Hitlerův světonázor a místo Židů v něm. Ač tuto (intencionalismus versus funkcionalismus) pár desítek let trvající kontroverzi Snyder nezmiňuje, je zřejmé, že si podvratnost, s níž ideologii vrací na první místo, umí užít. Nacistickou, či snad lépe řečeno, hitlerovskou ideologii ovšem Snyder důsledně „de-etnizuje“ a tak se vyhýbá obvyklé pasti, že totiž nacisté zabíjeli Židy, protože to byli antisemité, rozuměj Němci. Masové vrahy z lidí přece nečiní nějaké „etnické vlastnosti“ ani zvláštní historická podmíněnost příslušného národa, tím méně geny: masové vrahy vyrábí radikálně změněná situace vlivem politické krize.

Síla knihy spočívá v krystalicky čisté konstrukci přímo úměrného vztahu mezi zničením státu (státnosti) a genocidou. Hráče na své šachovnici Snyder rozestavuje do efektních figur a kontrapozic: někdy z toho ten efekt trochu čouhá, ale obecně svou stylistickou obratností dokáže čtenáře překvapit novými souvislostmi (například v rámci pojednání o řešení „židovské otázky“ v předválečném Polsku).

Až úzkostně se v souvislosti s holokaustem autor vyhýbá slovu jedinečný, aby snad nebyl holokaust vyňat z dějin jako cosi neopakovatelného, naddějinného a tak i neuchopitelného. Tímto demytizováním možná zklame ty čtenáře, kteří by si chtěli podržet esenciální nevysvětlitelnost a tajemnost této genocidy. Že však byl holokaust událostí bezprecedentní, o tom pochyb není.

Židovská otázka byla pro hitlerovskou ideologii zásadně otázkou planetární ekologické hrozby, takže její brutální řešení slibovalo vyřešit krizi životního prostoru a omezených přírodních zdrojů, tedy i krizi demografickou. Koncept lebensraumu Hitler pojímal vždy nejen jako otázku přežití, ale spíše jako otázku žití v relativním komfortu. Že je bádání o holokaustu vždy také varováním, tedy něčím víc než pouhou historií, je zřejmé – bez iluzí dodejme, že někteří téma studují jako inspiraci. Snyder se ale odvažuje své varování v návaznosti na svou konstrukci konkretizovat. Nejbližší potenciální lokální zdroj globální genocidy vidí Snyder v Číně a ruském neokolonialismu – právě v možnosti ničím neomezeného propagandistického užití ideologie při řešení ekologických hrozeb. V tomto závěru je jednoznačně jeho studie čerstvá, podnětná a tak nějak neveselá zároveň.

Michal Plzák, autor přednáší o holokaustu na institutu CERGE-EI v Praze