Člověku se nechce věřit vlastním očím. Sedí v zemi, kde v roce 2015 komunisté kádrujou demokracii a připínají se jim na sáčka metály za zásluhy, a čte o regulérním partyzánském boji proti komunismu, který v osmdesátých letech minulého století probíhal nedaleko našich hranic. Zatímco se u nás hrstka lidí snažila poukazováním na lidská práva a organizováním petic uchránit aspoň pár hořících svíček před přívalem bolševické tmy a ti nejstatečnější se nechali zavřít a stali se tak vědomými nenásilnými oběťmi sadistického systému, radikální odnož polské Solidarity se rvala s bolševickou represí zuřivě a silou. Podobně jako naši Mašíni, které hnal do radikálního antikomunistického vzdoru příklad jejich otce Josefa, hrdiny protinacistického odboje, hlásili se ve Vratislavi do odboje kluci a mladíci, kteří měli svoje vzory v rodinných hrdinech odpojové Armiji Krajowe z let 1942 -1945. Těm klukům bylo někdy dvanáct, třináct let, ale už uměli rozmožovat letáky ve velkém, stejně jako je polští skauti dokázali roznášet střelhbitě po městě. Siť rozmnožovací strojů, zakonspirovaná po celém městě, přiváděla tajné policajty k šílenství. Nedokázali zastavit vydávání protikomunistických novin a časopisů. Když se snažili omezit nákup papíru, nosili lidé tiskařům papír soukromně, po několika listech a pravidelně, třeba i několik let. Na demostracích chodila Bojující Solidarita odhodlaně do bitek se členy ZOMO čili speciálních pořádkových jednotek. Bylo běžné, že se lidé navzájem, za použití síly, bránili před zatýkáním, vyzbrojeni rukavicemi z fabrik, házeli slzné granáty zpátky mezi obźbrojence, chvíli honili ZOMO demostranty, chvíli demostranti ZOMO, nebylo výjimkou, že policajtům lítaly z oken domácností na hlavu nejrůznější předměty, jako televize nebo litinové vany, na propichování pneumatiky policejních aut se ve vratislavských dílnách připravovali speciální bodce. Tajná policie sice sledovala odbojáře, ale ti zase na oplátku sledovali ji. V polské Vratislavi prostě netloukla jen jedna strana. Tady si prostě tajnej nemohl být jistý, že za příštím rohem nedostane přes držku. Ojedinělé nebyly ani vzkazy typu: Jestli poteče krev u nás, poteče taky u vás.

Bojující Solidarita chtěla svrhnout komunismus a dělala pro to všechno, co bylo třeba. Vědci, dělníci, intelektuálové, mladí, staří, kluci, holky - ti všichni dokázali dát dohromady organizaci, která tiskla noviny, poořádala demostrace, páchala sabotáže, metala na ZOMO kameny, dokázala jim převrhnout vodní dělo nebo naházet na nepřítele spršku zápalných láhví. Déle než šest let se této organizaci dařilo skrývat svoje předáky před komunistickou policií. Bylo to úmorné, vysilující, lidé okolo Bojující Solidarity mnohé obětovali a také ztratili. Byl to jistě život na hraně, vyčerpávající tak, že si to většina z nás nedokáže představit. Ale odvaha použitá ke správné věci se - jak známo - neztrácí. Má tu schopnost vytáhnout dalším generacím srdce z gatí.