Máme tedy konečně možnost podívat se tomuto fascinujícímu umělci, ale také mysliteli pod pokličku, Blake se totiž ve své korespondenci často zaobírá právě tvůrčími problémy, ale také otázkami umělecké poctivosti. Jaksi nádavkem se přitom dozvídáme Blakeovy názory na jeho současníky či předchůdce, ať již umělce, či filosofy, jako je třeba Francis Bacon nebo fyzik Isaac Newton.

Zajímavé přitom je, že dobu a její politické vření – nezapomínejme, že Blake sledoval například Francouzskou revoluci, i bojácnou reakci anglické vlády – ve svých dopisech nijak nereflektuje. Těžko říct proč, sotva to ale bude z nějaké bojácnosti či dokonce loajality k vrchnosti – naopak, ve svých básních se jasně postavil na stranu svobody a tepal nejen útlak vládní, ale stejně tak i pokrytectví církve, vyslovoval se jasně k sociálním problémům, kritizoval upadlou morálku. Rozhodně tedy riskoval daleko více než kdyby si ulevil v soukromém dopise. Blake totiž – a na to nesmíme zapomínat – nebyl pouze autorem výtvarných děl a veršů, které se zaobíraly jeho vlastní kosmologií, postavami, jež si sám vybájil a které zalidňovaly svět předhistorický, postavami, jež spíše odrážely různé aspekty psychiky, často dosti temné. Jistě i proto byl za svého života mnohými považován za tichého blázna, a na tom se po dlouhá léta nic nezměnilo, ostatně, ještě dnes najdeme v souvislosti s jeho tvorbou a názory hodnocení, používající psychiatrickou terminologii. Bylo mu to však jedno, někdy kolem roku 1810 si napsal zápisníku: „‘Šílenče’, nazývali mě; ‘Blázne’ volají na tebe. / A já si říkám, komu že to závidí, tobě či mně?“

Nicméně, ať už jej okolí vnímalo jak chtělo, jedno je jisté: William Blake žádným psychiatrickým případem, žádným schizofrenikem nebyl. Pouze se svobodně vyjadřoval. A to nejen ve svých mytologisujících „prorockých“ knihách, ale i v krátkých, silně kriticky laděných textech, jež najdeme především ve sbírkách Zpěvy nevinnosti a Zpěvy zkušenosti. Napsal-li například ve svém Snoubení nebe a pekla z roku 1793 v části Pekelná přísloví tuto obžalobu obou mocenských institucí a jejich praktik, „Žaláře se stavějí z kvádrů zákona, bordely z cihel náboženství,“ bylo to přímé vyjádření.  

A pokud jde o Blakeovo vizionářství, o jeho vidění, proč neocitovat z polemického dopisu, který napsal 23.srpna 1799 reverendu Truslerovi: „A vím, že tento svět je světem imaginace & vise. Všechno, co maluji vidím v tomto světě, ten ale nevidíme všichni stejně. V očích lakomce je mince krásnější než Slunce & váček s penězi odřený častým užíváním má krásnější proporce než vinný kmen obsypaný hrozny... Jaký člověk je, tak také vidí. Jak je oko utvořeno, takové má také schopnosti.  Rozhodně jste na omylu, když tvrdíte, že vise představivosti se nenacházejí na tomto světě. Pro mě je celý tento svět jedinou nepřetržitou visí fantasie či imaginace, & lichotí mi, když to o mně někdo říká...“ A ještě si rýpne: „Právě Vy byste však měl vědět, že co je velké, to nutně zůstává zahaleno slabým. To, co lze ozřejmit idiotovi, to si nezasluhuje mou pozornost.“

Jak již bylo naznačeno, zajímavé na Blakeových dopisech – známe-li jeho životaběh – je i to, o čem nepíše. Tak v dopise Georgi Cumberlandovi z 26. srpna 1799 čteme větu: „Jelikož však vím, že ten, kdo pracuje & těší se dobrému zdraví, nemůže hladovět, vysmívám se štěstěně & pracuji dál & dál,“ víme ovšem, že to s jeho blahobytem nebylo nikdy příliš růžové, a to i přesto, že pracoval skutečně neúnavně. Ovšem, bohužel pro něj, a naštěstí pro nás, tvořil taková díla, která, jaksi, nezapadala. Blakeovi to ale bylo zjevně jedno, však také ve své dlouhé básnické skladbě Milton napsal: „Musím stvořit svůj vlastní systém nebo se nechat zotročit systémem někoho jiného.“

I pro to vše je dobře, že Blakeovy dopisy vyšly – snad s jedinou výtkou: jistě by pomohlo, kdyby bylo jejich bezchybné české vydání opatřeno byť skrovným uvedením jednotlivých adresátů – takhle se nezasvěcený čtenář nemůže orientovat v řadě jmen, ve vztazích, jaké Blake k příjemcům svých listů měl, zvláště pak, proměňovaly-li se v čase. Původní Keynesovo vydání, s nímž byl překlad konsultován přitom právě tyto reálie dostatečně objasňuje.

Josef Rauvolf

(psáno pro Lidové noviny)