Přesto, že už je to pět let od vydání novely Nícení, má nový 11člený povídkový soubor s touto debutovou diplomovou prací Ivany Myškové, obhájenou na někdejší Škvoreckého akademii leccos společného. Tak především, postavy jsou stejně neschopné vymanit se ze stisků svých omezení jako vypravěčka prvotiny. V titulní povídce  z Bílých zvířat najde čtenář také četné spojnice s prototypem potupné, a přesto dusivě zavazující rodičovské shánčlivosti, jež vyvolává v hlavní hrdince Nícení tolik vzdorné štítivosti a bezmocného vzteku. Mateřská či otcovská péče nemusí být dojemná a vážná věc, ona může být odporná a směšná. Vznešená lidská ubohost, zlobná laskavost, rafinovaná naivita, štítivost, která se kříží se soucitem a pocitem povinnosti – tato nepříjemná ambivalentnost je přírodní, je k nalezení naprosto ve všem a je jedním z centrálních motivů nové povídkové knihy Ivany Myškové. A pak jsou tu další  témata, z nichž všechna Myšková bravurně ovládla také svým skvělým zlým humorem a dokonalou, hravou a čtenářsky povznášející češtinou. Pravda v mnoha svých varietách: pravda v podobě upřímnosti, opravdovosti, autentičnosti, v podobě doznání viny za vlastní omezení a slabosti a pravda ne tak docela pokorně vítaného trestu za ně. A hlavně: povinnost sebeodhalení coby zbraň proti pokrytectví – proti vnitřnímu pokrývačství, skrývání a zamlčování. Kdo takto ztichne, aby nebyl poznán, ať už ze strachu nebo z lenosti, a zabalí své živé maso do vrstev společensky přijatelných pokrývek, ten také zneteční vůči druhým, stane se lhostejným k nepravostem a ostražitým ke všemu podivnému, co se vzpěčuje kritériím normality, ten přijde o svou přirozenou zvědavost, vášeň a touhu po jakémkoli vzrušení. Neochota sdílet se s druhými a světem je tedy u Myškové nahlížena jako plíživá civilizační infekční choroba – přičemž zdaleka nejde jen o ztížené schopnosti komunikace a zvýšenou potřebu školení a tréninku ve věcech běžných emocí a mezilidských dovedností. A to až do té míry, že se koučované úkony stávají učebnicovou náhražkou života. YouTube kurz svádění místo svádění. Naučená empatie místo empatie. Povinný soucit místo soucitu.

Povídkami tematizovaná touha po pravdivosti se štítivě objímá s malou sebeláskou, s neláskou k sobě sama, jak známe už z Nícení. A tak vypravěčka s politováníhodnými prodlevami ráda setrvává u nejrůznějších pádů a ztrapnění svých postav, u jejich směšné nemožnosti. „Já prostě nemiluji sám sebe,“ cituje se v úvodu titulní povídky z Musilova Muže bez vlastností. Nelze si dopřávat blahobytnou skrytost! Nelze se ráchat v nedotknutelnosti! Jen si v té močůvce vymáchejte obličej, je vaše vlastní.

Lázeňský efekt takto ritualizovaného doznávání vin a cíleného obnažování se ovšem málokdy dostaví. Sveřepá upřímnost bolí, mokvá a vytváří ošklivé proleženiny, které se nelíbí mamince, ani manželovi. Hněv, který vypravěčka vůči těmto principům, těmto nemocem, této celospolečenské kapénkově šířené hluchotě a němotě nedovede skrýt, je v jádru velmi romantický a překypuje touhou po dobru, radostnosti a plnosti života, přestože ji současně žene k ironii, jež leckde přerůstá v cynismus a pro čtenáře může být příliš al dente. Ples hasičů z titulní povídky jako by vypadl ani ne tak z Formana, jako z Myškové: mužstvo ožralů kráčejících z venkovské tancovačky třímá kroužkované garnýže utržené v tombole, jimiž se ohání jako meči. Roztrhaná podšívka kabelky způsobí smrt její nositelky. Nepořizujte si sladké nové štěně, pakliže nevíte, kam zmizel váš starý smrdutý čokl. Rozmrazte si náhradní prsa a vaginy, pokud vám ty staré na vaší staré už neladí. Nebýt ani trochu perverzní zdá se poněkud smutné.

Věci umí být nechutné jako vorvaní dech, jako slizové cestičky hlemýždě zahradního, jako právě se z kokonu líhnoucí larva. Vysoká citlivost pro zvuk slov Myškové se projevuje i ve volbě pojmenování a označení: a proto při tematizaci štítivosti a nejrůzněji variovaných rozkladů a zápachů volí slova odpudivá už svou formou. Tito slovní živočiši s nejrůznějšími exkrementy, výpotky a verbálními puchy patří k dekadentnímu čtenářskému prožitku z  Bílých zvířat.

Konkrétní detaily směšně neužitečného vybavení domácností, nepraktických pomůcek a náčinků, jako je třeba odstraňovač žmolků, o něž se povídky začasté opírají, bývají založeny právě jazykově: pakliže pučí jaro, pak „provrtává haldami špinavého sněhu jako rozdychtěný červ“. „Venca kecnul na asfaltku“ a čtenář to pocítí na vlastním zadku díky zvuku těchto slov. A vytříbený jazyk Ivany Myškové se také přičiňuje o to, že povídky nepůsobí tíživě, ale paradoxně jsou lehké jako medúzovité výjevy z ilustrací v úvodu a závěru svazku.
 

Oproti přetržitému asociativnímu toku Nícení tvoří povídkový svazek Bílá zvířata jsou velmi často hluchá tvarově jednoznačné, ba většinou pointované příběhy se zřetelnou zápletkou a pečlivě budovanými dějovými zvraty – jsou to povídky jako z příručky, navíc pokaždé uvozené a předem načrtnuté citátovým mottem. Jedno z nich je dokonce z další plánované prózy Ivany Myškové, která by se měla jmenovat po havlovsku Otálení.

V tomto povídkovém souboru Ivana Myšková skutečně pílí za podivnostmi, vyhledává výchylky, fabuluje bizáry, vyšinutosti a narušenosti, ať už je to bílý jelen, jehož hlava uvízla v černé pneumatice, chlapec stižený progerií, blanokřídlé žlabatky vytvářející na listech dubů ošklivé kulovité hálky, nebo absurdní domácí mravencárium z modrého rosolu: nic smyšleného není dost divné, aby předivnělo svět, ve kterém se pohybujeme.

Byly by to povídky tragikomické či groteskně absurdní, kdyby ovšem nebyly převažujícně tragické, kdyby čtenář neměl dojem, že jsou všechny ty ujetosti dost dobře možné. Ba že jsou jen odvárkem reality. Žádný konflikt malých a velkých dějin,  ponor do národní minulosti, žádné uto- a dystopie: vždyť na pořádný bizár a zkoušky pevnosti charakteru si vystačíme se čtyřmi stěnami vlastního panelového bytu, s vlastní vířivkou, která pěkně roztočí křivé zuby našeho duševního interiéru, s vlastní ženou, která setrvale odráží naše špatné já...

A tak Ivana Myšková pozoruje úkosem a přesto s pochopením své postavy, jak se neúnavně, komicky a nepochopitelně přičiňují v azurovém gelu nedorozumění, uzavřenosti a nevyslyšených přání. Nabodává je na teninké jehličky svých slov a dokonale preparované a chemickými výpary jazyka udržované umisťuje do lidských herbářů a člověčích alb: ženuška tužebná, manžel laskavý, detektiv empatický, milenec nevzrušený, chovatel neupřímný. Entomologická hra s postavami je dost vtipná a – nehledě na jedinou povídku s happy endem – stejně tak bolestná, pro vypravěčku i čtenáře. Dobře jim tak.