Vždyť kolikrát sami konstatujeme, že netušíme, co to do nás vjelo. „Cosi“ nás přimělo přiklonit něco udělat, to „cosi“ je ovšem těžké popsat. Možná jde o produkt přírodních zákonů, totiž fyzických dějů v našem organismu, možná o jakousi spirituální záležitost řízenou kýmsi nahoře, tedy určité kroky naší duše.

Příkladů toho, že opravdu nejsme pány svého života, nabízí Harris desítky a zmiňuje i různé vědecké experimenty. Ty dokázaly, že ve chvíli, kdy si myslíme, že se ještě váháme mezi dvěma možnostmi a svobodně volíme jednu z nich, náš mozek už to rozhodnutí dávno učinil. Dostali jsme chuť začíst se do časopisu? Ve chvíli, kdy jsme po něm sáhli, prý v našem mozku duševní stav „tenhle časopis si přečtu“ už dávno (tedy několik sekund) trval.

Mám žízeň, tak si dám pivo. Ale proč jsem si nedal džus nebo vodu? Že mě to nenapadlo? Jak potom mohu mluvit o svobodném rozhodnutí! Máme chuť na zmrzlinu, tak si ji koupíme: jsme přesvědčení, že jsme se svobodně rozhodli. Harris ale oponuje, že své myšlenky vědomě neovládáme. Opravdu jste se dnes chtěli pohádat s partnerem? Anebo za to mohla nízká hladina cukru v krvi? Zabývá se zkrátka mnohem víc tím, co dané volbě předcházelo. Když nás rozbolela záda a vydáme se s tím k lékaři, jde o svobodnou vůli? A projevila se snad ve vzniku bolesti? Anebo až ve vyhledání lékařské pomoci? Co na tom bylo svobodného?

Harris připomíná, že jsme si nezvolili ani své rodiče, ani pohlaví, ani genetickou výbavu. Jak tedy můžeme mluvit o tom, že cokoli v životě děláme čistě z vlastní vůle? Naše tělo přece činí spoustu nevědomých rozhodnutí, vyrábíme červené krvinky nebo trávicí enzymy. Když buňky v naše těle začnou „zlobit“, neseme za to nějakou morální zodpovědnost? Svobodná vůle je tedy jen iluze, protože své myšlenky a úmysly vědomě neovládáme. Jsou ovlivněny předchozími příčinami (tím, co jsme zažili), nebo jsou dílem náhody. Nejsme schopni popsat důvody svých minulých rozhodnutí, a nedokážeme ani nijak předjímat, jak se zachováme v okamžicích příštích.

Zkoumáním svobody vůle se podle Harrise dnes zabývají tři hlavní vědecké proudy: determinismus a libertarianismus (oba směry předpokládají, že naše chování je ovlivňováno příčinami v pozadí, a proto je svobodná vůle iluzí) a kompatibilismus. Podle kompatibilismu jsou naše myšlenky a činy determinovány nevědomými procesy v našich neuronech, a ty jsou zase determinovány dalšími předchozími příčinami, jichž si subjektivně nejsme vědomi.

Harris uvádí mnoho provokativních otázek (Proč disciplinovaní lidé páchají nepravosti? Jak je možné, že věřícího nudí modlitba? Proč se vzdělaný člověk přejídá a pak potýká s obezitou?), zamýší se nad tím, zda i násilnici a vrazi páchají své činy na základě svobodné vůle. Měli svobodu neznásilňovat a nevraždit? Mohli ten čin nespáchat?

Také naši cestu k úspěchu musí provázet i určité štěstí – že máme potřebné nadání a výdrž, příznačné podmínky materiální, časové i zdravotní. Ale i svobodná vůle v tom, že nás to vůbec napadne: Harris svůj krátký text uzavírá tím, že všechny činy, jež jsme považovali za produkt svobodného rozhodnutí, se nám prostě v určitou chvíli vynořily v mysli, a nedokážeme popsat, jak vlastně a proč právě ony.

Jovanka Šotolová, šéfredaktorka www.iliteratura.cz