Nejtlustší knihu nabídl Torst: první svazek z čtyřdílné edice Deníku režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. První kniha obsahuje deníky z let 1948–1956. Význam a přesvědčivost Juráčkova svědectví o české společnosti během čtyřiceti let vlády komunistické strany naznačuje beznadějně vyprodané vydání jedné části deníků – z let 1959 až 1974 – před čtrnácti lety. Až fascinující je Juráčkovo přesvědčení, že své deníky píše pro příští historiky, pro nás. Tahle jeho vize se naplňuje a Juráčkovy deníky ožívají jako unikátní kronika nejen díky reflexi osobní i – řekněme – společenské, ale také díky Juráčkovu literárnímu, básnickému talentu. Poslechněte si třeba tuhle drobnou úvahu psanou 1. ledna 1955 tehdy devatenáctiletým studentem žurnalistiky: Proč ještě nikdo nepřirovnal oči ke kalužím? Už jsem viděl čisté kaluže. Jsou v březnu na cestách, kterými nikdo nechodí. Ani jaro ne. Je přece směšné říkat: Přišlo jaro. Ještě nikdo neřekl: Lidé přišli k jaru. Po těch březnových cestách je tam nejblíže…

První svazek Deníku Pavla Juráčka předznamenává jeden z nejvýznamnějších edičních počinů desetiletí. Velmi se těším na další svazky.

Vícekrát jsem vám doporučoval knihy o současném putinovském Rusku, dnes tu mám čtyři ruské literární zajímavosti. Začnu nejmladším, žijícím autorem. Jurij Poljakov, ročník 1954, se prosadil na začátku Gorbačovovy pěrestrojky, v roce 1986, svou druhou knihou Práce s chybami. A teď pozor: první vydání v časopise Junosť vyšlo v nákladu 3 miliony výtisků. Česky tahle v Rusku úspěšná, v roce 1988 dokonce zfilmovaná novela vychází v překladu Jaroslavy Janečkové v češtině poprvé. Co je to za příběh. Asi nejstručněji něco mezi Džunglí před tabulí a Študáky a kantory. Ovšem z prostředí sovětské školy. Poljakov velmi přesvědčivě vypráví o lidech v zajetí sovětského mýtu a systému, v němž ale jako ve všech systémech skutečný život vypadá vždycky jinak než v představách ideologů či byrokratů. Pořád je to neustálé přetahování mezi řádem a chaosem, mezi povinnostmi a živočišností, ať už jde o žáky, nebo učitele. Poljakov píše s velkým smyslem pro humor a srozumitelnou ironii. Bonusem knihy je autorův doslov, v němž natvrdo obviňuje ruskou humanitně zaměřenou inteligenci, že v devadesátých letech naprosto selhala a nenabídla nic než fráze o svobodě slova, podnikání a všeobecných lidských hodnotách a důsledkem je současný kult nevíry a společenské lhostejnosti.

Poljakovovu novelu Práce s chybami vydalo nakladatelství Akropolis stejně jako nový překlad jedné z nejpůvabnějších povídek autora rovněž spojeného s posledním dvacetiletím sovětské éry Valentina Rasputina. Povídka se jmenuje Hodiny francouzštiny a původně vyšla v časopise Litěraturnaja Rossija v roce 1973 a pak ve sbírce Žij a nezapomínej, česky tahle kniha vyšla v roce 1978. Autorem nového překladu v samostatném, velmi pěkném vydání s ilustracemi Vladimira Galdajeva je vítězka Překladatelské soutěže o nejlepší literární překlad z ruštiny Markéta Klobasová.

Třetí ruskou edicí je nové vydání fragmentového románu Arťoma Vesjolého Rus krví umytá. Nakladatelství Dauphin využilo původní překlad Josefa Sedláka z poloviny šedesátých let v nové redakci. Rus krví umytá je kniha o kataklyzmatu první světové války a ruské revoluce, o zániku starého a utváření nového světa. V tom novém světě se ovšem Arťom Vesjolyj stal jednou z obětí Stalinových čistek.

Jako čtvrtou ruskou knihu ze Stanu malých nakladatelů jsem si přinesl další soubor z mysteriózního cyklu Kolymských povídek Varlama Šalamova. Nakladatelství Baobab pod značkou GplusG vydalo další dva soubory: Vzkříšení modřínu a Črty ze zločineckého podsvětí. Tohle literární svědectví má váhu srovnatelnou se Solženicynovým. Šalamov se však kromě samizdatu vydání Kolymských povídek nedožil a jeho cesta ke čtenářům na celém světě tak byla mnohem delší. Povídky Črty ze zločineckého prostředí přicházejí k českému čtenáři v bezděčném aktuálním kontextu. Jejich téma se dá shrnout do věty: Neromantizujte si kriminálníky! Povídky Varlama Šalamova Vzkříšení modřínu a Črty ze zločineckého podsvětí vyšly v překladu Sergeje a Jana Machoninových.

Trochu unikátem je kniha z pražského nakladatelství P3K. Jmenuje se Příběh Knihy Ester a je to pokus o výklad jednoho z příběhů hebrejské bible. Autorem je teolog a někdejší ředitel talmudické školy Rav Jigal Ariel. Český překlad pořídil Karol Sidon. Součástí tohoto prvního českého vydání je také hebrejský text Knihy Ester i její český překlad.

A ze Stanu malých nakladatelů na Světě knihy připomenu ještě dvě nové knížky pro děti. Nakladatelství Labyrint vydalo v edici Raketa fantaskně pojatý příběh putování malého kluka nazvaný Na útěku, jehož autorem je slovenský afrikanista Marek Vadas. O čem Vadas vypráví, naznačím kratičkou ukázkou z kapitoly V království velkého razítka: Měl jsem ukázat doklady, ale já nikdy žádné doklady nedostal. Komisař si neměl co prohlédnout a to ho vyvedlo z rovnováhy. „Kdo nemá doklady, neexistuje!“ řekl mi, ještě celý nakřivo. Příběh Marka Vadase Na útěku přeložil ze slovenštiny Ondřej Kavalír, výraznými ilustracemi jej doprovodila slovenská grafička Daniela Olejníková.

A z nakladatelství Meander jsem si vybral knihu naopak až idylicky domácí: My rybáři z Lužnice. Napsal ji Viktor Mastník, ilustrovala Tereza Víznerová a je to klasická česká kniha pro děti. Vypravěčem je malý Kryštof a dozvíte se, jak se sestrou Magdou a ještě třemi kamarády učí rybařit, zkoumají tůně jedné z nejpůvabnějších českých řek a nakonec sledují výlov obecního rybníka, jehož korunou je odchyt šestadvacetiletého kapra Bláťuly, údajně největšího a nejchytřejšího prasete českých rybníků, jak říká pan starosta.