Knižní pól 2. 4. 2016

Britská spisovatelka Hilary Mantelová je v Česku dostatečně známá – nakladatelství Argo vydalo už tři její romány. Za dva z nich dostala Mantelová jako první žena, která takový úspěch zopakovala, Bookerovu cenu, v roce 2009 za Wolf Hall a v roce 2012 za pokračování Předveďte mrtvé. Jsou to příběhy o panování Jindřicha VIII., hlavní postavou je však Jindřichova pravá ruka Thomas Cromwell, rádce a první ministr, dnes jeden z nejuznávanějších anglických státníků. Mantelová ohlásila, že Cromwellův příběh dotáhne do konce, tedy do jeho potupné popravy v roce 1540, a čtenáři čekají na poslední díl The Mirror and the Light, tedy Zrcadlo a světlo. Dokončení historické trilogie však zabere nějaký čas a tak Mantelová přišla s mezihrou, s povídkami ze současnosti, které s výjimkou titulní už dříve porůznu vyšly. Soubor se jmenuje Zavraždění Margaret Thatcherové, v českém vydání je název doplněn o zpřesnění: a jiné povídky.

V odůvodnění poroty Bookerovy ceny za Wolf Hall se kromě jiného pravilo, že Mantelová získala ocenění za mistrovské vypravěčství. Tahle charakteristika platí i pro povídky knihy Zavraždění Margaret Thatcherové. Jsou to všechno silné příběhy právě díky vynikajícímu podání. Mantelová píše o dramatech skrytých za zdmi domů a bytů, které obvykle odolávají i dotěrnému bulváru. Ale v jejím podání někdy dosahují až hororové účinnosti. Dokonce i povídka, zřejmě velmi autobiografická, o cestě spisovatelky na setkání se čtenáři, má podobu kombinace děsivé maloměstské atmosféry s drtivým anglickým humorem. Poslechněte si, jak to na té sešlosti zvané čtenářský kroužek z pohledu autorky vypadalo:

Navzdory dešti se hrdinsky dostavil úctyhodný počet členů, bylo jich aspoň dvacet. Rozprostřeli se v dlouhých řadách doširoka, s diskrétními rozestupy, pro případ, že by se zpožděním dorazili i ti mrtví z nich. Pár jich šilhalo, mnozí přišli o holi, mnozí včetně žen měli vousy, a mladší členové – i ti, co na první pohled působili příčetně – skelně zírali do prázdna a pod sedadly schovávali objemné balíky, v nichž, jak jsem hned věděla, budou nejspíš rukopisy sci-fi románů, které bych si podle jejich představ měla vzít, přečíst, opoznámkovat a poslat jim zpátky …

Po přečtení téhle nevábné scény si říkám, že proti pětašedesátimilionovému Spojenému království žijeme v Česku pořád ještě ve čtenářské idylce. Nic tak dokonale beznadějného jsem na setkáních čtenářů s autory zatím nezažil. Ale zpět k povídkám. Za jejich hlavní téma považuji autorčin ostrý postoj k jakémukoliv druhu pokrytectví – ať už píše o střetu s místní kulturou v příběhu manželky anglického pracovníka v Saúdské Arábii, nebo o ztýrané asijské služebné v dobré, dokonce šlechticky otitulované londýnské rodině. Hilary Mantelová má obrovský cit pro odhalování přetvářky a dokáže i z banální situace vytvořit uchvacující příběh. Anebo – jako v titulní povídce – dovede sžíravě, skoro jako Monty Pythoni, deklasovat společenské ikony.

Desítku kratších próz Hilary Mantelové Zavraždění Margaret Thatcherové a jiné povídky vydalo Argo v překladu Michaly Markové.

Kdyby Hilary Mantelová byla česká spisovatelka, asi bych titulní povídku její knížky nazval romanetem. Atentát na britskou ministerskou předsedkyni v jejím podání má blízko k povídkám s tajemstvím. Jenže termín romaneto je podobně jako koncovky dvouprvkových anorganických sloučenin českou specialitou. Ale stejně jako chemické názvosloví se i Arbesem vynalezený žánr těší v Česku dobrému zdraví a romaneta píší další a další autoři, třeba z Miloše Urbana by měl Jakub Arbes jistě radost. A nejnověji také ze Štěpána Kučery. Jeho šest příběhů v knize Jidáš byl ufon, to jsou romaneta jak z učebnice. Jestli máte rádi příběhy plné záhad a propletenců, kombinace reality a fikce, hříčky s mýty a legendami, pak Jidáš byl ufon je knížka právě pro vás.

Za nejarbesovštější Kučerovo romaneto považuji příběh Kuklův klan. Odehrává se v Praze, v těchto letech, a je to zamotané pátraní po odkazu Karla Ladislava Kukly, taktéž autora romanet, k jeho nejznámějším patří knihy Podzemní Praha a Bahno Prahy. Kukla dnes patří k zapomenutým autorům, známým leda mezi fajnšmekry literární historie a milovníky pragensií, ale ve své době byl úspěšným a čteným spisovatelem a novinářem. Jeho dramatickou prvotinu Anatomové uvedlo krátce po svém znovuotevření v roce 1883 s dobrým ohlasem Národní divadlo, a podobně o několik let později další hru Svatební noc. Kukla také v roce 1893 přeložil Twainova Dobrodružství tuláka Finna.

Tak o tomhle Kuklovi, přesněji o pátrání po jeho odkazu píše Štěpán Kučera v romanetu Kuklův klan. V dalších příbězích vystupuje královna voodoo z New Orleansu, Karel May, hrdinou titulního romaneta je Robert Langdon, postava stvořená Danem Brownem.

Šest romanet Štěpána Kučery v knize Jidáš byl ufon vydalo nakladatelství Druhé město.

V řadě knih, které se snaží nemuslimům vysvětlit islám a potíže s jeho kompatibilitou, patří autobiografické knize Íránky Abnousse Shalmaniové Chomejní, Sade a já zvláštní postavení. Shalmaniová se jednak vyrovnává s vousáči a vránami, jak jim říká, ale stejná svobodymilovnost ji vede i ke kritice pokrytectví evropského.

O co jde: Abnousse Shalmaniová vyrůstala v Teheránu a s rodiči odešla do exilu, protože už to v Íránu pro ně začínalo být nebezpečné. Jenže ne jen kvůli Chomejního islámské ortodoxii, ale také proto, že politika rozdělila širší rodinu a přestalo být možné žít po svém v čím dál větších konfliktech, které mohly přerůst v udání a vězení. Nejnebezpečnější z rodiny prý byla ošklivá sestřenice, která zahalení využila jako ctnost a spolu s manželem se stali režimní oporou. Jenže potíže pro Abnousse Shalmaniovou ve Francii neskončily. Jednak kvůli kulturním a náboženským vazbám, které jsou zvláště ve Francii s více než šesti miliony muslimů a dvěma a půl tisíci mešitami velmi silné, jednak proto, že Shalmaniová ostře vnímá, jak nemuslimští, deklarativně demokratičtí Francouzi nerozumějí podstatě svobody, pro niž ona sama považuje za klíč libertinský pohled. Připomíná rok 1989, kdy se ve Francii rozhořel dodnes trvající spor o šátky, jehož výsledkem byl paradox: nesouhlasit se šátkem se začalo vykládat jako postoj proti muslimům a Arabům. Shalmaniová tomu říká past a ptá se: Copak odmítnout diskriminující šátek je rasismus?

O nějakých pětadvacet let později není situace podle Shalmaniové o moc lepší, Francouzi podle ní nechápou, v čem je problém. Popisuje to takhle:

Stačí jedna typicky pařížská večeře, jedna večeře s milými lidmi, často levicově orientovanými antirasisty, kteří srší dobrou demokratickou vůlí. Stačí nadhodit ožehavé téma, stačí prohlásit, že jste nejen proti burkám, které se týkají jen hrstky žen, ale i proti šátkům. Potom už stačí zmlknout a poslouchat, aby si člověk uvědomil, jak jsou lidé obecně odtržení od reality… Vždycky překvapí, když si uvědomíte, že dobré svědomí nikdy nebere v úvahu realitu; je šokující zjistit, že otevřenost mysli je jen způsob, jak si nad něčím umýt ruce.

Shalmaniová má na mysli situaci, kdy nemuslimská společnost toleruje, že muslimové mají právo určovat ženám, jak se mají oblékat. Shalmaniová to říká takhle: Nemohou pochopit, že přijmout šátek znamená přijmout, že žena v problémových čtvrtích nemá na výběr: pokud ho nebude nosit, zredukuje se na snadnou holku, jinak řečeno na ženu, kterou není možné respektovat a ze které už je jenom tělo. Přijmout burku pokrčením ramen znamená zavřít oči nad hierarchizováním žen od děvek po dobré ženy.

Svou knihu Chomejní, Sade a já napsala Abnousse Shalmaniová ještě před vražděním v redakci Charlie Hebdo a dalšími krvavými událostmi. O to je její výklad cennější, závažnější a věrohodnější. Český překlad Ivety Pickové a Jakuba Marka vydalo nakladatelství Garamond.