Digitalizace pak měla zrušit papírovou knihu, protože do čtečky se vejdou stovky literárních děl a na netu můžete publikovat s jistotou, že oslovíte i čtenáře, ke kterým se kniha fyzicky ani nedostane. Jenže skutečnost bývá složitější. Nová média sice restrukturalizují komunikační pole, proměňují adresáty, tvůrce i díla, nicméně média stará tu zůstávají — a co víc, nabývají příznaku exkluzivity. Snad proto, že živý herec může být zajímavější než projekce na plátně, kolektivní sledování filmu na velkém plátně je emotivnější než osamocené sezení u obrazovky, „diktát“ televizních programů je pohodlnější než brouzdání po síti, vinyl prý zní lépe a dá se poškrabat, což z něj dělá vzácný předmět. Papírová kniha je pak jedinou opravdovou knihou, takže každý internetový autor nakonec touží po zknižnění svých textů.

Takto uvažovala i Marie Doležalová, která…

…dnes v tradičnějších médiích reprezentuje „povolání“ blogerky. Ne že by blogerky neexistovaly již před Doležalovou, nicméně je to ona, díky které toto označení přeskočilo z jazyka uživatelů internetu do jazyka populární kultury a je známo i „babičkám“. „Může za to“ fakt, že jako první obdržela za blog prestižní literární cenu, a ještě více její herecká profese, umocněná účinkováním ve sledované televizní taneční show. Neboť přídomek „blogerka“ zní u herečky mnohem atraktivněji než u úřednice či architektky, a navíc naznačuje — jak jeho nositelka ví —, že nejde o pitomou herečku, ale o někoho, kdo umí něco víc. Kdo je skoro spisovatelkou — tedy až bude mít tu papírovou knihu.

Tato touha po zknižnění je tematizována již v textu přetištěného blogu a v jeho závěru se dokonce stává pointou vyprávění, které dokládá, že autorka byla ochotna na knihu obětovat i vlastní finance a snažila se, aby výsledek vybočoval z běžné knižní produkce. Charakter původního média měl být naznačen svazkem ve tvaru fajnového poznámkového bloku se zaoblenými rohy a nadpisy tištěnými fontem asociujícím ruční písmo. Volná stránka pro „poznámky a postřehy z četby“ pak měla substituovat webový prostor pro komentáře. Knižní konvence ale brání tomu, aby kniha měla hřbet nahoře, takže grafička blok pootočila a pracovala s podlouhlým formátem — a protože dlouhé řádky se hůře čtou, zvolila dvousloupcovou sazbu, čímž byl záměr blog = blok rozostřen. V souladu s orientací nakladatelství Domino na masové čtenáře pak byla kniha na obálce přizdobena obrázkem z ruky Jana Hofmana, jehož „popartové“ ilustrace doprovázejí i původní web. Jen škoda, že vytištěny na papír odkrývají mechaničnost autorovy polopatistické kresby, která působí jako počítačová úprava fotografie. A přidáte-li si k tomu masivní papír a polotvrdé desky, výsledkem je modroučký předmět, který vyhlíží jako dětská kniha či firemní dárek a navíc se špatně čte, neboť po rozevření začne zanedlouho řezat do ruky. Zdá se tedy, že volba knižní formy nebyla šťastná a mířila na efekt, který se nedostavil.

Ještě štěstí, že Doležalové text…

…sám o sobě dokládá autorčinu schopnost pohotově, zajímavě a inteligentně přemýšlet, jakož i její schopnost pracovat se slovy. Žánrově má tvar fejetonu: zábavným způsobem si pohrává s tématy na pohled všedními, nicméně pro adresáty atraktivními, přičemž součástí autorské výpovědi jsou také autobiografické motivy a subjektivní soudy. Z textu přitom není těžké vyčíst, že internetové médium se autorce stalo prostorem ve chvíli, kdy se její profesní kariéra herečky poněkud zadrhla a ona hledala jinou možnost sebevyjádření, sebevyslovení a hlavně sebeprezentace.

Soudě podle textu je Doležalová introvert se silnou potřebou exhibice, který si pečlivě hlídá hranici věcí intimních. Skryla se proto za vyprávění provádějící diváka zákulisím hereckého života, navíc s ohledem na to, co je čtenářsky přitažlivé a co by potenciální adresáti mohli od vyprávění o divadle, filmu a televizi očekávat. Neomylně proto začíná povídáním o tom, jak to je, když herci natáčejí milostné a sexuální scény, a to bůhví s kým a před osazenstvem ateliéru. Hned zpočátku se tak může stylizovat do role člověka, který může zasvěceně promlouvat o každodenním fungování a skrytých tajemstvích herce, který je však současně „mladá holka“, pro niž ona podivná profese ještě není samozřejmost, rutina a stereotyp. Skrze tuto perspektivu pak prezentuje schopnost sebereflexe, humorného odstupu a nadhledu.

.......

ukázka z rozsáhlejšího textu Pavla Janouška, který naleznete pod názvem Neblog aneb zknižnění mimo další zajímavosti ( např.recenze na De Lilla, Petra Krále, Toma Rachmana, J.H.Krchovského....) v novém čísle literárního měsíčníku Host 4/2016