Knižní pól 3. 6. 2017

Dneska vám představím pozoruhodnou latinskoamerickou trojici. Tři bravurní prózy, ale zdráhám se v souvislosti s nimi mluvit o magickém realismu. Za jejich nejsilnější společnou charakteristiku považuji vybroušené vypravěčské umění založené na symbióze řemesla a imaginace. Pravdaže tohle ocenění patří i překladatelkám, které hispánský literární temperament přesadily do povahou odlišné češtiny.

Roberto Bolaño už se díky překladům Anežky Charvátové v Česku zabydlel všemi svými hlavními díly včetně famózních Divokých detektivů. Nyní v nakladatelství Argo vydaný příběh Vzdálená hvězda, rovněž přeložený Anežkou Charvátovou, je samostatnou částí česky už dříve uvedených apokryfních mystifikací nazvaných provokativně Nacistická literatura v Americe. Připomenu jen, že to je sbírka fiktivních portrétů autorů, kteří se méně či více projevovali jako náckové a fašouni. Bolaño do nich však s ironií a sarkasmem vepsal pod smyšlenými jmény také historky a události skutečné a po zásluze si právě touto knihou poprvé vynutil respekt literárního světa. Poslední heslo Nacistické literatury v Americe se jmenuje Ramírez Hoffman, zloduch. Bolaño příběh tohoto poručíka chilského letectva, který psal básně letadlem na obloze, přepsal – Vzdálená hvězda je rozšířenou, mnohem propracovanější variací tohoto hesla a Hoffman se v ní jmenuje Carlos Wieder.

Carlos Wieder je prototyp fašistického dekadenta. Bolaño ho líčí jako pohledného chlapíka, básníka uměřeného v debatách a vůbec jaksi decentního, společensky úspěšného a přitom tajemného muže. Jenže je to zrůda, která se naplno projeví vzápětí po pinochetovském puči v září 1973. Bolaño k Wiederovu popisu použije také charakteristiky vojáků, kteří Wiedera poznali blíže a právě z jejich výpovědí mrazí podobně jako z životopisů Himmlera a dalších esesáků a úředníků nacistické mašinérie. Wieder byl prý citlivý a nezištný člověk a dělal jen to, co museli nebo chtěli udělat všichni Chilané, ale co udělat nemohli. V občanské válce vězni překážejí. Tuhle poučku prostě Wieder a několik dalších uplatňovali, a kdo by jim mohl mít za zlé, že jim při plnění povinností uprostřed zemětřesení dějin trochu ujela ruka? Ano, Bolañův Wieder je typický produkt maloměšťácké spořádanosti, podobně jako se pořádku věnovali němečtí nacisté.

Do příběhu o pomalu už zapomínaném vrahovi však vstoupí deus ex machina – vysloužilý detektiv Abel Romero v roli thrillerového lovce zločinců a za přispění vypravěče svého muže najde.

Příběh Vzdálená hvězda jako by byl dnes, dvacet let po prvním vydání a čtrnáct let po autorově smrti, ještě aktuálnější.

Živý a nehledě na kolumbijské reálie i v Česku velmi srozumitelný je román Juana Gabriela Vásqueze Reputace. Tenhle příběh o tom, co znamená a jakými důsledky se projevuje moc médií, nemá s magií společného vůbec nic. Je to realistický, o psychologii postav důsledně opřený příběh. Hlavní postavou je úspěšný karikaturista jednoho kolumbijského deníku, jehož kresby ovlivňují veřejné mínění víc než sloupky komentátorů. On sám ani rodina se během let kvůli provokativním kresbám kupodivu nedostanou do žádné větší šlamastyky, i když sláva si svou daň vybere rozpadem manželství. Drama přichází až ve chvíli vrcholného úspěchu a ocenění. Javier Mallarino dostává v pětašedesáti velké celoživotní, oficiální, státní ocenění. Ten samý večer se však nečekaně začíná odvíjet cesta zpět, k jedné dávné události, po níž s Mallarinovým přispěním byl k odchodu z politiky donucen jeden konzervativní politik.

Vásquezův román mi připomněl filmy Damiana Damianiho, ale protože jsme o pár desítek let dál, může být obraz moci médií malován na větší formát, zejména v čase. Ve Vásquezově příběhu se opakuje jako hlavní motiv zneklidňující věta Bílé královny z Alenky v říši divů: Paměť, která sahá jen dozadu, je paměť chatrná. Vásquez tím míří na odpovědnost médií, zejména na jejich neschopnost domýšlet důsledky svých činů. Román Reputace je totiž velmi chytrou, působivou moralitou. Během cesty zpět za někdejší událostí Mallarino přichází na kloub tomu, co si celá ta léta nebyl schopen uvědomit a co mu dochází teprve ve chvíli nečekané konfrontace. Teď cituji: …chápal onu dychtivost, s níž veřejnost to ponížení přijala, maskovanou rozhořčením či odsudkem. On prostě jen uvedl mechanismus do pohybu, ano, on zapálil oheň a pak si u něj hřál ruce… Jen jednu věc má veřejnost radši než ponižovat, a to ponížit někoho, kdo dřív sám ponižoval…

Román Juana Gabriela Vásqueze Reputace není jen o lidech, kteří média tvoří, ale i o těch, kdo jim podléhají. Vydalo ho nakladatelství Paseka a přeložila ho také Anežka Charvátová.

Třetí překlad ze španělštiny je zároveň ukázkou, jak vypadá dnešní svět. David Llorente, narozen 1973, vystudoval a začal psát v Madridu, ale v roce 2002 se odstěhoval do Prahy. Novému domovu věnoval už o šest let později román Mohl bych umřít v Praze. Ve svém pátém románu Miluju tě, protože mě živíš se však vrací do rodného Madridu, do čtvrti Carabachel. Ta leží jihozápadně od centra a v turistických průvodcích patří k propagovaným destinacím. David Llorente do tohoto obrazu hází vidle a Carabanchel v jeho knize připomíná spíš Sin City. Je tam mimochodem také věznice. Ale jako ukázku jsem vybral popis tamější základní školy Leopolda Garcíii Panera: …nemá žádný dvorek, kde by si žáci mohli o přestávce hrát… snaží se odlišovat, používá alternativní výukové metody: všechna učebny jsou v přízemí, u žactva se podporuje tvořivost a nerozdává se vysvědčení. Poslyšte. Co? A co dělají žáci o přestávce? Žáci (o přestávce) chodí ven na ulici: učitelé je berou do parku vedle kina España a říkají jim, že (na severní straně) nesmí chodit za trafiku, (na jižní straně) nesmí chodit přes ulici, (na východní straně) nesmí chodit k semaforu a (na západní straně) nesmí chodit za basketbalová hřiště: taky jim říkají, ať nesahají na injekční stříkačky, které se válejí po zemi: pro žáky je (samozřejmě) největším dobrodružstvím všechna pravidla porušovat.

Uprostřed knihy je tenhle popis jednou z nejidyličtějších pasáží. Jinak je to krvák, ve kterém řádí sériový vrah, ale řada dalších postav si s ním nezadá. Madridská čtvrť Carabanchel je v Llorenteho knize město hříchu.

Román pražského Španěla Davida Llorenteho Miluju tě, protože mě živíš přeložila Denisa Škodová a vydalo ho nakladatelství Argo.

Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman zavedl jako charakteristiku dnešní doby slovo tekutost. Žijeme v tekutém světě, kde nic není jisté. Bauman v lednu tohoto roku ve svých jedenadevadesáti letech zemřel a tak české vydání jeho předposlední knihy či spíše eseje Cizinci před branami můžeme chápat jako závěť.

Co leží Baumanovi na srdci nejvíc, je chybné a nešťastné nastavení západní, tedy i naší společnosti vůči tomu, co se na ni valí. A žaluje na ty politiky, kteří se přiživují na strachu z cizinců a slibují ochranu. Doslova to píše takhle: Selhávají společnosti, jež své naděje investují do nějakého spasitele… někoho, kdo slíbí uzavření se od globalizované planety, uzamčení dveří, které už dávno přišly o panty a jsou tak stejně k ničemu. Bauman nezapomíná ani na nejnovější technologická šidítka, když píše: Je fajn vykřičet se s facebookovými přáteli, ale když přijde na to udělat něco společně, nejsou nám k ničemu… Bauman se hodně opírá o jiné autory a nejrůznější zdroje, přitom z nich dokáže vyhmátnout trendy, které se už nyní naplňují – například problém Trumpových slibů a dlouhé doby, než ho jeho frustrovaní voliči prokouknou. Tohle Bauman napsal ještě před Trumpovým zvolením.

Útlou, ani ne stostránkovou knížku Zygmunta Baumana Cizinci před branami, knížku napěchovanou poznatky a argumenty, vydalo nakladatelství Broken Books v překladu Zuzany Gabajové.