Miroslav Pech se narodil roku 1987, a stal se tak příslušníkem generace Y, která měla výsadu jako první vyrůstat v nově nabyté polistopadové svobodě. Ta – jak se záhy ukázalo, byla celkem kyselá. Z někdejšího mladičkého povídkáře, autora sbírek Napíšu Pavle  a Ohromně vtipná videa, se stal novelista. Povídkářská škola na něm ale zanechala ty nejlepší stopy: novela Cobainovi žáci, která Miroslava Pecha, muže mnoha manuálních povolání, vyslala z jižních Čech až na literární stage festivalu Colours of Ostrava a strhla na sebe nevídanou pozornost, je složena z drobných úderek, krátkých kapitolek s jedinečnou dynamikou a vtipem, jak se sluší na malé prozaické útvary. Ty jsou sdruženy do čtyř oddílů, jež kopírují ve skazovém typu vyprávění životní etapy hlavní postavy: od jeho sladce naivních sedmi let přes adolescenci do rané rezignované dospělosti.

Nejzdařilejší je po mém soudu první část věnovaná dětství – škoda, že je tak krátká. Zčásti je to dětství rozmazlené a zčásti porouchané týmiž zaměstnanými rodiči, kteří své děti nechávají tak trochu na pospas událostem. Od světa vezdejšího, který má u Pecha zcela nezřetelné obrysy, tyto děti odvádí do pekelných rájů všudypřítomná a hravě dostupná opojení: spolu s dozrávající pubertou se mluvčí a jeho kámoši posouvají na několika osách: na ose časové, ohraničené třemi stupni základního vzdělání, na škále tvrdosti drog od první cigarety k LSD a na paralelní škále tvrdosti hudby, totiž na stupnici vedoucí od Beatles k Doors a Nirvaně a stylu grunge obecně, s níž souvisí i posun v charakteru uctívaných zpěváckých ikon. Hledání identity začíná Winnetouem a taťkou, pokračuje brýlemi Johna Lennona a vede rovnou ke Kurtu Cobainovi. Vypravěči přitom trvá dosti dlouho, než zjistí, že díru do hudebního nebe neudělá, že totiž neudělá díru do žádného z možných světů. Sdílení takového dospívání bez cíle či ambicí logicky směřuje k přimykání se ke komunitě, k hodnotě přátelství a spolehlivosti fetu, s nimiž a v nichž lze snít o vzdálené budoucnosti rockové hvězdy.

Figury této novely jako by nedokázaly žít v reálném světě, který je nudný a jehož otevřené hranice končí posledním panelákem, a tak jej přežívají pomocí návykových látek. Není vůbec jasné, čemu takto unikají, před čím prchají, co je vede k vesele sebedestruktivním kouskům. Pouhá součást životního stylu bezcílného poflakování a záškoláctví to být nemůže. Vždyť svět jejich rodičů není nepřátelský nebo generačně vyhraněný. Taťka s mamkou spíš působí dosti nepozorně, v textu románu se prakticky ani nemihnou, čímž mizí také jejich ochranitelská nebo výchovná role, jejich samozřejmost. Rodiče nemají tušení, čím se jejich pubertální děti zaobírají, a dost možná to ani vědět nechtějí. To vše čtenář ale musí vytušit mezi řádky. Důmyslně napsaná je tato kniha právě díky tomu, co nesděluje přímo, o čem mlčí: jistě ne kvůli repetici chlastacích nebo fetovacích scén, které ji vyplňují z velké části. Strhující čtení z ní dělá také podprahová temnota a reálná hrozba rozpadu osobnosti, která zdola ohrožuje veškeré prvoplánové taškařice. Jak rychlá je cesta od krabicáku k šílenství, rabování a přepadání babiček, že? A pak jsou tu sporé obrazné, až lyrické pasáže, které jsou jednoduše okouzlující, zvlášť v kontrastu k nekončícímu toku líčení zoufalých hovadinek: „Oknem pozoruju, jak venku padá sníh. To si starej válečník s diamantem místo oka setřásá z vlasů lupy.“

Není to přitom nějaká obžaloba systému ani obhajoba novodobé české sídlištní varianty beatnictví či rockerství, je to konstatování fakt, popis v zásadě zábavných historek, které jsou ovšem podezřele stejné. Ostatně, zajímavé je, jak málokdy výtržníky stihne byť jen drobný trest. I proto je tato vzpoura tak smutná, že si jí nikdo, což je zvlášť mrzuté, nevšímá. Zdá se, že kradení knih je v takovém řetězci vylomenin romantická polehčující okolnost a obsažený návod, jak to nejlépe provést, svědčí o tom, že tato činnost je vlastní nejen vypravěči, ale i autorovi, který se nechal slyšet, že kradení svých vlastních knih by vnímal jako kompliment.

Popisy večírků a všelijakých pokusů o rebelii proti ničemu jsou natolik důsledné, aby byly čtenářsky věrohodné. Tito mladíci bez ambicí jsou vyděděnci, kteří se ovšem vydědili sami. Jednotlivé postavy z kamarádské partičky neselhávají v pokusech začlenit se do společnosti, protože si vystačí s tou svou, v ní je jim dobře a bezpečně - a žádná paralelní komunita, například ta rodičovsko-učitelská - je neohrožuje. Vypravěčovi přátelé, tito Cobainovi žáci, nejsou označováni  jmény – to schází každé postavě této knihy včetně vypravěče – ale barvami nebo přinejlepším přezdívkami. „Barevní“ kámoši, Modrej kámoš nebo Béžová kámoška, jsou dalším z účinných vypravěčských triků, které Pech, poučený četbou americké školy, Kerouacem, Mechanickým pomerančem a trainspottingovou atmosférou, obratně využívá. Absence jmen jen podtrhuje, že děj této novely se odehrává také v městě a místě, která si snad jméno ani nezaslouží, už jen proto, že se naprosto ničím nevymyká a stejně jako postavy je modelově ilustrativní. Ty ožívají až v daném společenství. Jejich naštvání na „systém“ je  podprahové a mnohem spíš vypadá jako obyčejná nuda a volání o pozornost. Vypravěč si určitě netípá cigarety o předloktí jen proto, že to tak dělal Iggy Pop. Do pochybností o svém duševním zdraví se propadá na podobném principu: „Jsem blázen, protože nemám odvahu chovat se tak, jak bych chtěl. Kdybych se tak choval, společnost mě označí za blázna a zavře do ústavu.“

Generace Y se v příslovečné svobodné nabídce bezbřehých možností, s nimiž si nevěděla rady a jež nedokázala využít už jen proto, že byly podmíněny dostupností peněz, utopila. „Ráčkující kluci dělají ve fabrice“, jmenuje se poslední oddíl Cobainových žáků, a tam také vypravěč skončí.

Tuto novelu nedělá kultovní knihou nynějších třicátníků stálé omílání houbičkových tripů nebo krabicákových chlastaček, ale skvělé řemeslo: vypravěčská přesvědčivost, dostatek tajemství z nevyřčeného, výborné charaktery, beatnický úsečný humor, svižné dialogy a rychlý spád. Miroslav Pech jednoduše umí psát. Jestli je to současně i román generační, nevím. Zdá se mi, že takhle a podobně vypadalo dospívání na maloměstě  i pro současné čtyřicátníky, k nímž patřím, příslušníky generace X narozené mezi lety 1965 až 1985, ne jen generace Y řazené do následujícího desetiletí - ztotožnit se s ním mohou sídlištní děti Husákovy a dost možná i Klausovy nebo Havlovy. Zatímco čtu, stoupá ve mně pocit, že se tu píše spíš o nás, co nás maloměsto do 90tek vykoplo v nepoužitelném teenagerském věku, nikoli o generaci, která se do nich narodila. To se opravdu tak strašně, sebedestruktivně kalilo i o deset let po nás? Vážně nebyla lepší perspektiva? Asi ne.

Kdy vlastně nastane vystřízlivění ze všech stylizací a raušů? Zřejmě v okamžiku, kdy se z postavy stává vypravěč, odhodlaný svůj příběh zrekapitulovat. Proč to dělá? Jelikož příběh se uzavřel. Uzavřel se nutnou rezignací usazeného mladého muže, zakládajícího se svou dívkou, řečenou Nevěstou, a s adoptivním kocourem jakous takous rodinu ve větším městě, kam odešel za prací. Osvědčená triáda televize-sídliště-drogový útlum se v tu chvíli zakývá natolik povážlivě, že rozklíží i dosud stmelenou komunitu kámošů.  Je to tedy román o hledání identity a zdušení svobodou, která se chechtá za neprostupnou bariérou nedostatečné vůle, chuti a peněz? Docela asi ano. Každopádně je to výborné čtení. Nepotřebuje oprav. Cobainovy žáky nemohlo vydat žádné jiné nakladatelství než Argo.

Olga Stehlíková