MeziŘádky 21. 10. 2017

Dneska začnu anketní otázkou: Kdy jste naposledy navštívili nějakou výstavu Národní galerie? Jestli si odpovíte, že nevíte, co zajímavého byste tam viděli, pak vám možná unikla důležitá změna. Do Národní galerie už zase stojí za to chodit. První vlaštovkou byla podle mne předloňská výstava Umělci a proroci, repríza z Frankfurtu nad Mohanem. Byla to kolekce z děl významných modernistických a avantgardních umělců 20. století – Schieleho, Kupky, Hundertwassera, Beuyse, abych jmenoval ty nejznámější. A přelom znamenala výstava Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj, navazující na Rousseauovu přehlídku v pařížském Musée D’Orsay. Rousseau v Paláci Kinských se stal pražskou kulturní událostí podzimu 2016. V roce 2017 už je skoro obtížné něco v Národní galerii nevynechat a tak vám povím aspoň o čtyřech knihách, které zůstávají po výstavách jako jejich život po životě.

Ve Valdštejnské jízdárně se od března do září představil jeden z nejoriginálnějších současných českých výtvarníků František Skála. Magickou expozici zachycuje stejnojmenná publikace, tedy František Skála Jízdárna. Jako editor knihu připravil Tomáš Pospiszyl a kromě obrazového svědectví v ní najdete i Skálovy úvahy o umění a jeho smyslu. O přitažlivosti Skálovy tvorby svědčí, že výstavu vidělo pětašedesát tisíc návštěvníků.

Další velkou výstavou byla unikátní retrospektiva německého výtvarníka Gerharda Richtera v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí a v Klášteře svaté Anežky České. To už byl samostatný projekt Národní galerie a osobně jejího ředitele Jiřího Fajta, kromě jiných okolností i ovoce jeho působení v Německu. Stejnojmenná publikace, tedy Gerhard Richter, je nejen katalogem výstavy, ale díky textům německých a českých spoluautorů i první domácí Richterovou monografií. Richter u nás, domnívám se, moc známý není, tak připomenu pár dat z jeho životopisu: Narodil se v roce 1932 v Drážďanech, kde vystudoval Akademii umění. V roce 1961 se mu podařilo i s manželkou odejít do západního sektoru. Pozoruhodná je jeho rozmanitá krajinářská malba, ale k jeho hlavním tématům patří i společenské krize a události. Charakteristickým rysem je zamlženost řady jeho obrazů, podobně jako na neostré fotografii. Ostatně právě fotografiemi se často inspiroval, například unikátními snímky osvětimského sonderkommanda nebo fotografiemi členů skupiny Baader-Mainhofová. A podle fotografie svého strýce Rudolfa Schönfeldera, který padl v roce 1944, namaloval obraz Strýček Rudi, který věnoval Památníku Lidice.

A teď k výstavám aktuálním.

Instalaci Magdaleny Jetelové Dotek doby můžete vidět v Malé dvoraně Veletržního paláce ještě do 19. listopadu. Tohle velmi neobvyklé, na české zvyklosti mimořádné dílo provází autorčina retrospektiva v mezaninu a samozřejmě stejnojmenný katalog.

A konečně výstava, jejímž uspořádáním se Národní galerie – doufám – řadí znovu do pomyslné první evropské výstavnické ligy: Aj Wej-Wej: Zákon cesty. Nejznámější současný čínský umělec se už loni představil instalací Zvěrokruh. To je soubor replik dvanácti zvířecích hlav z čínského zvířetníku. Většina originálů z období dynastie Čching byla od roku 1860 až donedávna nezvěstná, protože byly odvezeny na Západ jako válečná kořist z Druhé opiové války. Zákon cesty je ve Veletržním paláci k vidění až do začátku ledna 2018 a je to vůbec první Aj Wej-Wejova výstava ve středovýchodní Evropě. Věnována je migraci a umělcův postoj asi nejvýstižněji charakterizují jeho vlastní slova: Žádná uprchlická krize neexistuje, je tu pouze krize lidstva… Při jednání s uprchlíky jsme ztratili nejzákladnější hodnoty.

Aj Wej-Wejův Zákon cesty není nějakým prvoplánovým ochranitelským gestem. Aj Wej-Wej se právem považuje také za vyhoštěnce. Zákon cesty je jedním z jeho pokusů přiblížit se problému, který lidstvo tíží přinejmenším už od doby, kdy Evropané a Američané odváželi z Afriky černochy do otroctví jako dobytek – odhaduje se, že to mohlo být dvacet až třicet milionů lidí, jak připomíná ve svém textu šéfkurátor Národní galerie Adam Budak.

Se stejnou uměleckou vehemencí připomíná Aj Wej-Wej i katastrofu
v S’-čchuanu v roce 2008, kde při zemětřesení zahynulo více než pět tisíc dětí ve školách, protože úředníci a stavebníci odflákli práci a budovy se zřítily jak ty domečky z karet. Aj Wej-Wejův památník se jmenuje Hadí strop a je to obrovský had ze školních batohů zavěšený pod stropem vstupní haly.

Stejnojmenná kniha, tedy Aj Wej-Wej: Zákon cesty, kterou jako editoři připravili Jiří Fajt a Adam Budak, je nejen dokumentem o výstavě, ale také velmi důležitou knihou jak o umělci, tak o Číně, ale také o migraci a stavu světa v duchu připomenutého Aj Wej-Wejova výroku. Sinoložka Olga Lomová například podává ve své studii hutnou historii novodobé Číny a historik a politolog Bořivoj Hnízdo ve studii Migrace a Česká kotlina v moderních dějinách – úvaha na geopolitické téma dokládá ať už neznalostní nebo záměrnou lež o Česku jako xenofobní a antiimigrační zemi. Ze statických dat totiž vyplývá, že Česká republika je de facto na evropské špičce přijímání cizinců. Ti s trvalým pobytem či už s českým občanstvím v počtu půl milionu tvoří dnes pět procent obyvatelstva. A to je srovnatelné se státy, jako jsou Nizozemsko nebo Dánsko. Sociálně-inženýrské kvóty vymyšlené patrně velmi bezradnými úředníky a politiky ukazují nikoli na krizi migrační, ale na krizi těchto politiků a úředníků. Zřejmě nejsme tak špatnou zemí, když se v Česku usazují od počátku devadesátých let také Američané, Britové, Němci či Nizozemci.

Po dvanáctiletém provinčním bezčasí za ředitelování Milana Knížáka a dalším tříletém bloudění se Národní galerie díky Jiřímu Fajtovi konečně zase stává synonymem první galerijní instituce České republiky. I když – a to jsou ty paradoxy – právě Milan Knížák zastavil tehdejší ediční chaos a od roku 2002 má Národní galerie vlastní nakladatelství. Čtyři knihy, které jsem dnes vybral z jeho letošní produkce, můžou být ozdobou každé soukromé knihovny.

K velkým výtvarným publikacím z Národní galerie je útlá kniha fotografií Jaromíra Funkeho Kolín 1923 pozoruhodným kontrapunktem. Jaromír Funke je postupně teprve doceňovaný český fotograf. Byl přítelem Josefa Sudka, který se narodil ve stejném roce 1896, a dokonce v Kolíně, na rozdíl od Funkeho, který je sice s Kolínem spjat mnohem více, ale narodil se ve Skutči. Vydáním Funkeho alba Kolín 1923 s podtitulem Album No. 19 doplňuje nakladatelství Kant velkou Funkeho monografii vydanou před čtyřmi lety. Kolín 1923 je doslova fotobásnický obraz Kolína, manifestačně vyzdvihující všední den města a okolí, a zejména plenérové fotografie byly pořízeny za řídké mlhy, která jim dodává snivě romantickou atmosféru. Vzpomněl jsem si na Hrabalův Nymburk. Funkem zachycený téměř sousední Kolín je v téhle fotoknize také takovým městečkem, kde se zastavil čas. Více o knize, Jaromíru Funkem a jeho Kolínu se dozvíte v úterý 7. listopadu od Jiřího Kamena také na Vltavě v pořadu Reflexe.

A jako poslední dnešní publikaci věnovanou výtvarnému umění jsem vybral téměř bibliofilskou monografii Bruno Bauer a industriální architektura v českých zemích. Je to pocta česko-rakouskému architektovi, ale zároveň i celé éře prvních dekád 20. století, v níž se prosadil železobeton jako velmi praktický konstrukční materiál, který umožnil stavět budovy například mnohem osvětlenější denním světlem a také vzdušnějším. Jednu z dochovaných Bauerových staveb najdete například v Úpici v Regnerově ulici. Původně expediční sklad úpické textilky slouží dnes zahrádkářskému velkoobchodu. Autorem knihy je historik umění Lukáš Beran a vydalo ji Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Jako téměř bibliofilii jsem knihu Bruno Bauer a industriální architektura v českých zemích označil nejen pro její typografickou úpravu, ale také proto, že ji najdete jen ve specializovanějších prodejnách jako je Juditina věž u pražského Karlova mostu, a v jejich e-shopech.