Vypravěčka líčí podivnou variantu našeho světa, vypráví o svých osudech, a v prostřizích se vrací do doby, kdy ještě všechno bylo „normální“ a dává nám tak nahlédnout do scénáře změn nelítostného režimu. 

Margaret Atwoodová vytvořila temný, člověku - a lidem vůbec - nepřátelský svět. Vzala některé tendence konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let (román poprvé vyšel v roce 1985) americké a kanadské společnosti, ono chování, vycházející z puritánské tradice, které Evropanům připadá až hysterické, a extrapolovala je do polohy, která nahání husí kůži. Feministky možná chvilku jásaly, ale nakonec je to příběh úplně jiný. Ano, ženy už nejsou hračkou pro muže, ale také naopak muži nejsou hračky pro ženy.

Je tu přísně rozdělená společnost, v níž není místo pro lásku, pro přátelství, pro zábavu, ale ani pro vzdělání. Časopisy nevycházejí a knihy má pán domácnosti pod zámkem. Každé pohlaví má svůj systém kast, ze kterého není prakticky úniku - z některých tedy určitě ne. Tresty jsou kruté, často veřejné. Popravení jsou pro výstrahu vystavováni. Ekologické znečištění a jaderné údery poničily životní prostředí tak, že se častěji rodí mutanti než normální děti, pokud se ovšem už vůbec něco narodí. Všudypřítomná tajná policie sleduje každého. A důvod má - tenhle typ společnosti přímo volá po ilegální organizaci, která bojuje proti vládnoucí totalitě.  

Do onoho podivného převratu měla vypravěčka rodinu. Ale najednou se ocitla v převýchovném lágru, a odtamtud byla - jako ověřeně plodná žena - převelena coby služebnice do vysoce postavené rodiny. Nikoliv jako služka (těm se říká „marta“) - ty tvoří úplně jinou kastu, jsou sterilizované a starají se o domácnost. Služebnice mají jiný úkol - především násobí reprodukční možnosti rodiny svého pána, k tomu byly vychovávány (tedy alespoň teoreticky, a samozřejmě bitím) a - hlavně - určeny. Paní domu dohlíží na to, aby oplodňovací akt proběhl pravidelně jednou měsíčně, rychle, v klidu, beze slov a bez jediného projevu emocí, ani záporných, ale ani kladných.  

Pod maskou náboženských symbolů a hyper-puritánských institutů se skrývá společnost, která je ještě sterilnější, než lidé, kteří ji tvoří. Autorka popisuje svět očima své hlavní hrdinky, není to příběh společnosti jako celku, ale jedné ženy v ní, a tak i prostor, fyzický i sociální, který nám zprostředkovává, je velmi omezený. O to koncentrovanější jsou emoce, které čtenáři předkládá. Bláznivá společnost, od které nás dělí možná jen kousek - to je poselství Margaret Atwoodové. Její varovný výkřik je o to působivější, že jej vypráví žena, připravená o vše hezké, co kdysi měla. Vzpomíná, touží, trpí a hledá svoji dceru, od které ji oddělili. Přesto tato kniha není feministická nebo zaměřená proti mužům. Z jejích vzpomínek je zřejmé, jak příjemný byl ten normální svět, na který někdy remcáme. Ale hůř může být rychleji, než si dokážeme představit.

Pagi, psáno pro Neviditelného psa