Příběh služebnice

Tak tohle nebylo to co jsem očekával ! Čekal jsem klasickou dystopii, čekal jsem větší zaměření na svět a na vývoj příběhu, možná i nějaké poučení. Co jsem dostal je něco naprosto odlišného, ne nutně horšího. Dostal jsem filozofické úvahy o hodnotě života, o hodnotě člověka o smýšlení v době podrobení. Úvahy o falešném a skutečném hrdinství. O tom jestli je hrdost a vlastní osobnost či potřeby důležitější než pud sebezáchovy. To vše na pozadí dystopické společnosti, která samozřejmě vyvolává tíživý pocit ve čtenáři ale asi ne takový nebo v takové míře v jaké by měla. Prvních 100 stran jsem se vůbec nemohl začíst, což způsobilo, že jsem knihu četl hodně dlouho. Ale po 100 stranách jsem se začetl a začalo mě opravdu zajímat spoustu věcí. Na některé z nich dostanete odpovědi, na některé ne a právě to možná umocňuje zážitek, vzhledem k tomu, že děj nemá klasickou gradaci a asi ani klasický konec. Musím říct, že ony filozofické zastávky mě opravdu dostávaly, podobenství byla hodně silná a celkově mám teď po dočtení pocit, že jsem si přečetl něco opravdu hodnotného. A ačkoli děj není nijak zvlášť strhující, opravdu jsem si většinu knihy užil. Seriál jsem neviděl ale už podle ukázek si dokážu odvodit, že kniha byla opravdu jenom námětem, který museli tvůrci hodně dotvářet. Jak jsem zpočátku bojoval s tím abych knihu neodložil, tak se teď těším na pokračování s názvem Svědectví.

Pro mě zklamání. Pro čtenáře z postkomunistické země, který ještě nezapomněl, jaké to za komunismu bylo, nepřináší kniha vlastně nic nového. Tím nijak nezlehčuji míru nesvobody, kterou jsme zažívali, jen chci říct, že jiný dopad bude mít kniha na čtenáře, proto kterého je totalita jen heslo ze slovníku, a na člověka, který ji v nějaké formě zažil na vlastní kůži. První polovina knihy, která příběh redukuje vlastně jen na popis rozmnožovacího programu státu, mi připadala sice svým námětem zajímavá, ale hodně rozvleklá. Zdaleka nejlepší na celé knize byly střípky děje odehrávajícího se kdysi v nedávné minulosti, které (bohužel jen) naznačují, co že to vlastně přivedlo USA na cestu k diktatuře.

"Nechtěla jsem do knihy vkládat nic, s čím už lidstvo v historii nemělo zkušenost. Proto jsem děj zasadila do teokracie, která se odvolává na náboženství. Když pak kniha vyšla, čtenáři v některých zemích si říkali, že se u nich nic takového nemůže stát. V současných Spojených státech už ale chápou, že až na povinné stejnokroje, které plodné ženy nosí, knížka poukazuje na věci, které jsou klidně možné," upozornila sedmasedmdesátiletá autorka. Naráží například na omezení práva na interrupci, které v Americe přerostlo ve skutečnou hrozbu.

Knihu jsem si přečetla na popud své dcery: “V Anglii je to teď televizní hit, to si musíš přečíst!”. Není to má první dystopie, takže jsem neodmítla. Mé pocity jsou smíšené. Na jedné straně velmi silné téma, se silnou ženou, odhodlanou bojovat s nepřízní osudu, s barvitým popisem struktury dystopické společnosti. Na straně druhé poněkud rozvláčný děj. Přiznám se, že na retrospektivní stránky jsem použila mnou zatracované “rychločtení”.

Můj dojem vylepšily "Historické poznámky", poslední kapitola, napsaná s odstupem 150 let, ve které je na čtrnácti stránkách v podstatě celý obsah předchozích tří set stránek a navíc to nejpodstatnější a pro naši současnou společnost nejdůležitější: PROČ! Až na konci si čtenář/ka uvědomí, že příčiny vzniku popisované dystopické společnosti dnes vidíme na každém kroku.