Na Příběhu služebnice se nám ve vydavatelství mimo jiné líbilo, že jde vlastně o nahrávku, na kterou vypravěčka zaznamenala svou zpověď. Proč jste se rozhodla, že se vaše hrdinka o své osudy podělí právě touto formou?

Muselo jít o nějaké médium, které půjde snadno utajit. Tehdy mi připadalo, že magnetofonová kazeta by byla nenápadnější než papíry se zápisky. Šlo mi o hlas vypravěče. Ale pokud máte vypravěče – ať už se jedná o deník nebo nahrávku –, předpokládá se, že bude existovat nějaký recipient. Všichni ti, co si píší deník a pak ho někam schovají, jsou přesvědčení o tom, že to jednou bude někdo číst. 

Rozhodla jste hned na začátku psaní, že půjde o objevené nahrávky?

Vlastně už si nevzpomínám, jestli mě to napadlo hned na začátku nebo až později… Mým vzorem tehdy byla literatura svědectví, dokumenty z totalitních režimů nejrůznějších dob a míst. Máte-li vypravěče a svědectví, vždy je třeba sdělení jistým způsobem zaznamenat a nějak uchovat – vytesáte ho do kamene, schováte ho doma v tajné skrýši nebo zkrátka na místě, kde nebude nalezeno hned, ale kde existuje jistá šance, že ho nakonec někdo objeví. Vytvoříte časovou schránku. Tenhle postup má samozřejmě letitou tradici a spoustu předchůdců. I když své zápisky zašifrujete, děláte to s předpokladem, že je jednou kdosi rozluští. Pokud opravdu nechcete, aby vaše písemnosti byly zveřejněny, tak je spálíte. 

Proč jste se přidala k audioknize ještě jednu kapitolu, která není v tištěné knize?

Vlastně mi to navrhli. Knížka končí pobídkou k diskusi, takže jsem si vymyslela hromadu otázek, pak jsem si z nich vybrala ty, na které bych chtěla nechat profesora odpovědět, trochu jsem je zpřeházela a sepsala do scénáře. 

A je tahle kapitola nějak propojená s navazující druhou řadou seriálu?

Ještě ne…

A bude?

(s úsměvem tajuplně krčí rameny)

Jaký máte vztah k audioknihám, ke vstřebávání literatury sluchem?

Veškeré psaní je vlastně hlas vypravěče. Vždycky to tak bylo. Hlas jazyka, vypravěčství, to je nesmírně stará tradice. To, co dnes považujeme za literaturu, se dříve šířilo ústně. Když lidé začali psát, nebylo to kvůli literatuře, ale kvůli obchodním záznamům, kolik stojí co a kdo má komu co dát. Psaní začalo účetnictvím. Až pak si lidé uvědomili, že by tak mohli zaznamenávat příběhy, náboženské texty, cokoli… Ale to bylo až později, protože je daleko jednodušší si zapamatovat příběh než daňový výměr. Lidé přirozeně tíhnou k příběhům a vypravěčství. Nevyrábějí nás s „aplikací“ pro fakta, máme tendenci nechat se pohltit. Veškeré psaní je hlas skrze text a čtenář si v hlavě vlastně transformuje písmena zpátky na ten hlas. Proto pro romány není dobré rychločtení. Pokud někdo vstřebává beletrii skrze rychločtení, tak je to zřejmě recenzent…

Posloucháte audioknihy?

Já jsem z takzvané rozhlasové generace, takže mám ráda rádio i audioknihy. V současné době také spolupracuji na audioknize podle své komiksové série Angel Catbird, bude to velká audio dramatizace se spoustou herců, zvukových efektů a hudby jako za zlatých časů rádia.