Co jste říkal na to, že se vaše kniha Trhlina dostala mezi finalisty literární ceny Anasoft litera? Bylo to pro vás překvapení?

Ano i ne. Samozřejmě mě to potěšilo, ale úplné překvapení to nebylo. Zařazení některých mých knih se zvažovalo už dřív. Pokaždé o to veřejně mluvili i porotci soutěže. Zařazení Trhliny jsem proto nebral jako nějaký exces, ale jako potvrzení určitého trendu, o kterém se každoročně diskutovalo – tedy jestli žánrové knihy ano nebo ne. Velmi proto oceňuji porotce tohoto ročníku, že se k takovému kroku odhodlali.

Vy osobně literaturu dělíte na žánrovou a vážnou, na vysokou a nízkou?

Nemůžete se úplně oddělit od toho, že v literatuře existují určité proudy a dělení. Ale já se to snažím nevnímat nějak staticky, jako oddělené kategorie žánrové a vysoké literatury. Vnímám to jako velmi flexibilní záležitost. Dá se plynule pohybovat od jednoho ke druhému, jedno dílo může obsáhnout celou škálu. Myslím, že i na mezinárodní literární scéně je striktní rozdělení už překonané. Mám radost, že tenhle trend dorazil už i do střední Evropy. Co se týká literárních cen – je to hlavně na organizátorech a porotcích, jak si je chtějí nastavit. Pokud se třeba na slovenskou Anasoft literu vybírá deset nej knih, které vyšly ve slovenské beletrii minulý rok, je myslím docela přirozené, když tam najde zastoupení i tzv. žánrová literatura, tedy pokud splňuje nějaké předpoklady kvality. Pokud má ale někdo nějaký jiný pohled, nakonec se i ten dá pochopit.

V jednom rozhovoru jste o Trhlině mluvil jako o oddechu, o bokovce, kterou jste napsal vedle svého, tehdy hlavního textu. Když ale byla Trhlina nominovaná na nejprestižnější slovenskou literární cenu a nakonec získala Cenu čtenářů Denníka N, nemá to být pro vás impuls, aby se právě tahle hororová linie stala vaší hlavní?

Nevnímám Trhlinu úplně jako oddechovku. Všechno má svoje specifika. Mám například velký dvousvazkový román Na smrt, který se zabývá vzestupem nacismu na Slovensku a v Německu ve 30. letech, krizí v Americe, jsou tam vyhlazovací operace SS na východní frontě, osudy Židů, deportovaných ze Slovenska, je tam nejdetailněji z celé slovenské beletrie popsaná anatomie Auschwitzu . Mám román Černá hra, který je o 90. letech. Proplétá se tam několik dějových linek, je tam romská otázka, je tam válka na Balkáně. To všechno vnímám jako společensky důležité otázky. Čtenářsky měly velký úspěch, opravdu se hodně prodávaly, ale čekal jsem, že spíš než Trhlina budou v literárních kruzích rezonovat právě tyto moje knihy.

A Trhlina?

U ní jsem opravdu nic nečekal. Víte, u těch těžkých témat vás jejich váha doslova drtí. Ke knize Na smrt jsem, kromě toho, že jsem vzděláním historik, nastudoval asi 50 knih. Máte obrovské kvantum informací a snažíte se je zapracovat do nějakého příběhu. Je to těžké a drtí vás to. Vedle toho je takové jednorázové knihy jako Trhlina, Strach nebo Tma opravdu radost psát. Dokonce celá metoda jejich psaní je jiná. Při „lehčích“ knihách je člověk volnější. A může si také víc hrát s různými postupy, víc experimentovat s rovinami vyprávění, s perspektivami. Tím možná Trhlina prostě zaujala letošní porotce.

Občas se říká, že kniha může být buď čtená, nebo kvalitní…
Vždy jsem chtěl ukázat a, neskromně řečeno, u Trhliny se mi to povedlo, že to není pravda. Že i ten největší bestseller může být literárně kvalitní. Pointa je v tom, že i žánrová kniha musí mít mimožánrové přesahy. Moje knihy nejsou napsané podle jeho klíče. To nedělám. Takže – Trhlina vlastně není čistokrevná žánrovka. Dá se sice číst i tak, ale je tam několik dalších rovin, které jsou stejně důležité.

V čem tedy podle vás hranice žánru přesahuje?

Trhlina se dá číst v několika kódech. V tom nejpovrchnějším je to horor o mizení lidí v Tribeči. Mnoho čtenářů si ji přečte čistě takhle a budou spokojeni. Druhá, hlubší rovina, je společenská. Jde o určitou sociologickou sondu do toho, co se na Slovensku děje. A je tam ještě jedna, ta nejuniverzálnější, která se týká témat, jako je pocit ztracenosti, diskontinuity. Celý život je jedno velké neznámo, ve kterém jsme neustále konfrontováni se ztrácení se. Tyto univerzální roviny nejvíc pomáhají tehdy, když se jedná o vydání knih v zahraničí, v jiných geografických a často i společenských konstelacích.

rozhovor Juraje Kováčika pro Dennik N