MeziŘádky 27. 1. 2018

S knihou Stanislava Bilera Nejlepší kandidát jsem raději počkal až na dnešek. Protože jste to pravděpodobně už hodili tomu svému, a pokud ještě ne, tak si Bilerovu knihu do 14. hodiny stejně nestihnete přečíst a vaši volbu tak ani kniha, ani moje doporučení nemůžou ovlivnit. Novela Nejlepší kandidát je totiž příběh o kampani Jana Nováka, kandidáta na českého prezidenta, a je to kniha v naší současné próze výjimečná. Je to totiž žánrově čistá satira, a pokud bych měl srovnávat, tak oplývá jízlivostmi ve stylu Haškových Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona. Biler mě svou povedenou prvotinou dokonce přiměl k neradostné úvaze, že smysl pro humor je v české literatuře, nejen té současné, v roli šafránu. Aby nedošlo k nedorozumění: teď nemám na mysli humor laskavý, protože to je protimluv, čehož důkazem může být například pověstná židovská anekdota, která nic takového jako laskavost nezná. K legraci naštěstí mají blíž kupodivu básníci, napadají mě hned tři jména: Jiří Žáček, Jiří Dědeček a generačně mladší Karel Škrabal, který má svou ostrou ironií k opět ještě o půl generace mladšímu Bilerovi asi nejblíž, a příznačně oba spojuje brněnské působení. I když Škrabal už přesídlil do Prahy, kde o svůj smysl pro humor, zdá se, musí bojovat asi víc, než čekal. Ale možná se pletu, možná mi některé dobré vtipné knihy unikají.

Debutující Stanislav Biler nespadl z nebe, autoři jako on obvykle přicházejí z opačného směru, tedy ne z pekla, ale rostou ze země tak trochu jako náletové a tudíž nesystémové, systém dokonce podrývající stromky. Biler je vystudovaný sociolog se smyslem pro veřejnou práci. Spoluzakládal veselou partičku Žít Brno, ale její úspěch a přerod v politickou sílu a volební úspěch považoval za ukončení své mise a vedlo ho to k nastartování jiné aktivity – Institutu regionálních demokratických hodnot. A loni na jaře vyvolaly v okolí Brna poprask a protesty nejen starostů dotčených měst Bilerovy satiricky pojaté charakteristiky v bedekru To je Brno.

Vypravěčkou knihy Nejlepší kandidát je kandidátova asistentka, která ho provází na cestách vlastí a líčí vše s drsnou přímočarostí. Že například šéf kampaně nechává místo projevu kandidáta předčítat seznam zkratek, aby si ověřil podezření, že i přesto budou místní obyvatelé spokojení a šťastní. A ověřuje si to tak, že mezi nimi chodí a šťouchá je klackem, aby se dopátral, zda se v nich krom spokojenosti nachází i jiná emoce. Žádnou prý nenalezl.

Prozaickou satirickou prvotinu Stanislava Bilera vydalo nakladatelství Druhé město.

Anglický spisovatel Jerome Klapka Jerome k humoristickým autorům patří nepochybně a možná by jeho styl někdo hodnotil jako laskavý. Ale to bych považoval za nepochopení Jeromova pochechtávání. On svůj výsměch jen balí do měkčího materiálu, ale vyjadřuje přitom kolikrát hodnocení velmi nekorektní. A to už ve své prvotině Jalové myšlenky lenivého člověka s podtitulem Kniha pro sváteční zahálku, kterou v novém překladu Milana Žáčka vydalo nyní nakladatelství Vyšehrad. Jalové myšlenky lenivého člověka jsou knihou čtrnácti pojednání o různých fenoménech a prvním je úvaha O zahálce. Už na tomto vlastně úplně prvním publikovaném knižním textu je možné ukázat Jeromovu metodu: Jerome Klapka Jerome si střílí především ze sebe a jeho sebeironie tak nezná žádná omezení. Je to geniální fígl, používaný mnoha Jeromovými kolegy před ním i po něm. Čtenáři se baví, jaký je vypravěč pošuk a nemehlo, kdežto kdyby psal podobně o nich, naštvali by se jako starostové Kuřimi, Blanska nebo Rousínova, když si v bedekru To je Brno četli o tom, že z jejich domovů dýchá nicota, tíseň a prázdnota nebo že tam sídlí jeden z největších světových výrobců hracích automatů, ve kterých závislí utápějí své hypotéky, studium svých dětí a vůbec celou budoucnost. A nebo že vaše město je specifická variace pracovního tábora. Tak tohle Jerome Klapka Jerome nedělá. On takhle nepíše o jiných, ale hlavně o sobě, a začíná s tím chytře už v předmluvě. Píše: Čtenáři v dnešní době – upřesňuji, že téhle Jeromově dnešní době je více než sto třicet let – od knih požadují poučení, zušlechtění a povznesení. Tato kniha by nepovznesla ani krávu. S čistým svědomím ji nemohu doporučit pro žádný užitečný účel. Mohu jen navrhnout, že až vás unaví čtení „sta nejlepších knih“, můžete po ní na půlhodinu sáhnout. Bude to změna.

Smyslem pro humor a ironii sžíravou včetně její siamské sestry sebeironie je vybaven, jako jedna z nemnoha výjimek potvrzujících deficit humoru v české literatuře, český esejista Václav Jamek. Jeho fejetony – pro mne však spíše komentáře věnované české společnosti – jdou na krev, řežou do živého masa, přitom stylem přebohatým, s obrovským vědomostním zázemím. To Václavu Jamkovi dovoluje nalézat příklady a paralely jako nikomu jinému. Četba jeho komentářů je doslova úžasnou školou kritického myšlení a poznávání a zároveň skvělou zábavou. Jamek jako komentátor nenudí, ale naopak burcuje pozornost. Má to ovšem jeden háček: jako čtenáři mu musíte stačit, musíte přistoupit na to, že je chytřejší než vy. Asi proto si ho česká literární kritika moc nevšímá.

Václav Jamek si je své nesnesitelné vlastnosti vědom, a tak v knize Na onom světě se tomu budeme smát doplňuje původní texty, které vycházely v časopise Listy v letech 2005 až 2016, poznámkami a ještě přidanými texty nazývanými memoranda. To proto, že fejeton je útvar časový a s odstupem se obvykle ztrácí kontext, v němž každý jednotlivý text vznikal, jak v předmluvě autor toto rozšíření vysvětluje. Jsou to tedy fejetony s nášupem, a to pořádně pepřeným.

Václav Jamek je člověk slova, znalec jazyka mateřského a stejně tak francouzštiny, v níž napsal a v roce 1989 v pařížském nakladatelství Grasset vydal svou prozaickou prvotinu Traktát o chatrných divech. Ve fejetonech sebraných do knihy Na onom světě se tomu budeme smát si všímá především toho, co lidé, hlavně tedy politici říkají, a na tom demonstruje, co jsou zač a co jejich slova znamenají. Proslulé heslo pro české předsednictví Evropské unie „Evropě to osladíme“ je pro něj i s odstupem projevem psychopatickým podobně jako reprezentace Česka plastikou Davida Černého Entropa. Jamek nezpochybňuje umělcovu svobodu, ale považuje přístup premiéra Topolánka a jeho vlády za charakteristický projev sémantické, tedy významové nepřehlednosti, která je charakteristická pro současnou českou společnost. Vláda, která se prohlašovala za konzervativní, se nechala reprezentovat krotce anarchistickým počinem. Jamek jak slazení, tak Černého plastice nebere vtipnost, jenže, a v tom byl ten problém, obojí bylo vedle, protože – a teď přesně cituji – když se někdo posmívá všem ostatním zemím Evropské unie, tak jako oficiální český umělec David Černý, měl ten posměch obrátit daleko víc na nás samotné.

Výtečnou knihu esejů Václava Jamka Na onom světě se tomu budeme smát vydalo nakladatelství Burian a Tichák jako čtrnáctý svazek Knihovny Listů. Václav Jamek ji deklaruje jako svou poslední. I když mu rozumím, říkám škoda.

Nakladatelství Argo vydává postupně komplet Charlese Bukowského. Zatím posledním, jedenáctým svazkem je sbírka dosud nevydaných kratších próz z let 1948 až 1985, kterou editor David Stephen Callone nazval podle jedné z nich: Nikomu nezvoní hrana. Některé z textů jsou variacemi příběhů z jiných knih, ale nikoli chudšími brášky. I tohle je plnohodnotná součást Bukowského díla, tentokrát provázená autorovými kresbami. Na překladech se podíleli Bob Hýsek, Roman Jakubčík, Michala Marková, Ladislav Nagy a Martin Svoboda. Bukowského humor je hodně černý, často smutný, a tedy ne pro každého. Ale když na něj přistoupíte, je to jako najít klíč od třinácté komnaty.