Jak se z veksláků stávali kmotři a kryl je u toho Judr. Estébák

Kniha, která prakticky mapuje snad desetiletí na obě strany od oné takzvané Sametové revoluce, snímá brilantní kamerou spisovatele osudy hned několik lidí. Těm se nemusíme věnovat konkrétně, ale bude potřebné popsat jejich charaktery a vývoj. Karika v tomto duchu přistoupil k látce zcela bez patosu, ironie, sarkasmu, ale s dostatečným nadhledem a odstupem. Zprvu tedy vidíme starého důstojníka, snad v hodnosti podplukovníka, agenta tajné služby Československa. A právě v prvních padesáti stranách se odkryjí všechny karty, bravurně dobrané na poslední straně. Pojďme zkrátit děj.

Agent udává, hledá důvěrníky, rozšiřuje svou síť. Přichází k jednomu z nich, agilnímu, čestnému (po vzoru soudruhů), bez větších škraloupů. A tento mluví, mluví a je rád, že se něco děje. Pak jde onen starší muž za člověkem, z jehož očí srší vzdor. Zlost, naštvanost, chceme-li. A ten ho pošle do píči. Doslova a do písmene. Starší agent nerozumí, ale má dostatek zkušeností na to, aby odešel, aniž by popřál štěstí. Střih. Jak se píše v anotaci: …z obyčejných lidí, kteří se snaží vyšvihnout, stávají výpalníci, drogoví dealeři, překupníci zbraní, zločinci v bílých límečcích nebo první mafiánští bossové. Do temné spirály chtě nechtě vtahují i své nejbližší, manželky i děti. Zatímco někteří získávají čím dál větší moc, jiní kráčejí k předčasnému konci."

A další střih. Revoluce je za námi, Mrázek vekslák se stal podnikatelem, Bony a klid pořád táhnou a z důstojníka tajné služby se stal důležitý člen nového systému: kapitalismu. A situace se umě opakuje. Znovu starý agent, znovu agilní muž a znovu ten, který ho kdysi poslal do píči. Jenomže v tuto chvíli má dříve zmíněná karta jiný nádech. Z nepřátel se stanou "přátelé", a kde kdysi existovaly mantinely, je volná ruka trhu.

Dost k ději, musíte si tuto porevoluční odyseu přečíst sami. Karikův román je velkolepě pojaté dílo, které strojovitě a precizně postupuje kupředu. Autorovi se i přes nízký věk podařilo zpracovat dobu, jakou nemohl prožít jinak než z vyprávění, vlastně na výbornou. Jde mu popis, věříte jeho dialogům, postavy jsou natolik plastické, že je lze rovnou přesunout na filmové plátno a závěr? Prostě jako život.

Zdeněk Svoboda, psáno pro Krajské listy, 2016, kráceno