Meziřádky Zdenko Pavelky

MeziŘádky 27. 4. 2024 

Kdyby někdo vyhlásil anketu o nejčeštějšího současného spisovatele, neváhal bych ani vteřinu. Michal Šanda. Radši opakuji – nejvíc českého spisovatele.

Proč? Michal Šanda ovládá češtinu jako kouzelník. Má neuvěřitelnou slovní zásobu, a ještě ji obohacuje vlastními novotvary. Je vtipný, poetický, hýří nápady, jedna, obvykle netlustá knížka se nepodobá druhé. Předloni mu nakladatelství Větrné mlýny vydalo tisícistránkový špalek s větší částí jeho pestrého díla pod názvem Generál v umyvadle plném blues. Naprosto přesné. Michal Šanda je generál literatury a jeho vojskem je čeština, která ho poslouchá – ano, správně, na slovo!

Nedávno vyšla Michalu Šandovi další drobná knížka s názvem šandovsky hravě provokativním – Mozek z blázna. Jednadvacet krátkých povídek a mezi ně vložený minisoubor básní věnovaných oblíbeným kumštýřům. Ty povídky jsou něžné i kruté. Oplývají černým humorem, který – asi jste si už také všimli – jako kdyby se už nejen z literatury, ale i ze života pod tlakem všelijakých korektností vytrácel. A také – Šandovy historky dýchají přirozenou živelností a vypravěčskou bravurou.

Říkáte si, kam na to ten Šanda chodí, že to tak umí. Pokusím se Šandův dar nebo talent přiblížit, i když to možná někomu bude zavánět literárním šamanstvím.

Ve zmíněném svazku vybraných spisů jsou zařazeny i Šandovy nečetné recenze, protože to jsou také kouzelné texty, spíš črty či fejetony. Jedna z jeho recenzí představuje Wernischovy monumentální čítanky zapomenutých básníků a Šanda tu velmi přesně a zároveň básnicky přesvědčivě popisuje, jak vzniká skutečná literatura. Slyšte:

Pokud básník dostatečně dlouhou dobu produkuje díla nadstandardní kvality, docela jistě se dostane do čítanek. Může se ovšem stát, že naprosto podprůměrnému básníkovi se přihodí cosi. Ono cosi mu zčistajasna začne nahlížet přes rameno a diktovat a on píše a usrkne z hrnku kafe a píše dál a dál, a když to dopíše a přečte si to po sobě, vydechne úžasem: „To že jsem napsal já?“ Nenapsal. Skutečně úžasné texty vznikají jinde a my jsme jejich pouhými zapisovateli. Máme-li ovšem to štěstí, že nás ono cosi alespoň jedinkrát navštíví.

Tohle je Šandova teorie literární tvorby. Ale pozor! V jeho případě to není jen teorie. Jedna z jeho knížek, velmi útlý svazek zvláštních krátkých promluv se jmenuje Kecanice. Ptal jsem se tenkrát autora: „Kdes to, prosím tě, odposlouchal?“ Šanda jen trochu vyvalil oči a povídá: „To jsem nikde neodposlouchal. To mě napadalo. Chodil jsem tenkrát v létě do práce od Štrosmajeráku pěšky přes Letnou, pak od Stalina dolů po schodech k řece a přes most do Pařížské, a ono se mi to cestou v hlavě psalo. Když jsem došel do Celetný, jen jsem to naťukal do počítače. Začalo to samo, trvalo to asi čtrnáct dní, a pak to přestalo.“

Povídky Michala Šandy Mozek z blázna vydalo nakladatelství Malvern.

Mohlo by se zdát, že v naučné literatuře je takový způsob tvorby nebo přístup k ní vyloučený. Ale jsou vědci a badatelé s podobnými schopnostmi, jakými oplývá Michal Šanda. Že je totiž spousta věcí napadá jakoby sama od sebe. Rozdíl je jen v tom, že to cosi, co za ně píše, se opírá více o znalosti poskytnuté vědou. Jistě si vzpomenete na Františka Koukolíka nebo Václava Cílka. Patří k nim také čerstvý šedesátník Radek Mikuláš, také pracovitý publicista a podobně jako Cílek geolog.

Radek Mikuláš několik knížek napsal, hlavně se však podílel na řadě kolektivních prací, například Voda a krajina nebo Krajem Joachima Barranda. Především je však Radek Mikuláš známý jako popularizátor vědy svými články v novinách a časopisech. V nakladatelství Dokořán mu teď vyšel soubor kratších textů za posledních přibližně deset let. Jmenuje se Krajiny typu dandžia a jiné eseje o vědě.

Název knihy Krajiny typu dandžia je odvozen od titulního fejetonu, v němž se vypráví o jedné geologické konferenci. Čínský profesor a posléze jeho asistentka účastníkům vysvětlují, že dandžia jsou pískovce nejen v Číně, ale i v Evropě a ve Spojených státech. Podle Číňanů je Velký kaňon dandžia. Co je důležité: Číňanům je jedno z čeho jsou skalní pilíře složené, jestli z pískovce nebo z jiné propustné horniny. A profesorova čínská kolegyně korunuje čínský příspěvek přednáškou o vztahu taoismu, lidských bytostí a krajin typu dandžia. Pro evropského geologa trochu bizarní přístup, ale Mikuláš ho domýšlí. Až přijdou evropští geologové o prostředky k výzkumu, přijde grantová nabídka z Číny na výzkum nazvaný třeba Krajiny typu dandžia v Evropě. Radek Mikuláš končí tenhle obrázek z konference větou: Takhle se dá postupně přijít o to, co se ještě donedávna zdálo být neotřesitelné.

Jestlipak jste si teď vzpomněli na závěr Čapkovy Války s mloky? Když pan Povondra spatří ve Vltavě mloka…

Fejetony a úvahy Radka Mikuláše Krajiny typu dandžia nestraší ale, jak by se dalo možná čekat, katastrofami. Mikuláš je optimista, zřejmě díky své profesi, která považuje za samozřejmé, že se léta hubená a tlustá střídají. Vyzkoušel si například loni umělou inteligenci a zjistil, že přes všechnu reklamu je to pořád ještě jen dosti hloupý stroj. Píše: Na banality chodily celkem výstižné odpovědi, ale jakýkoli pokus sáhnout hlouběji končil katastrofou.

Z krátkých až kratičkých textů se skládá knížka neskrývaně nostalgická a sentimentální. Společně ji psali v první polovině sedmdesátých let v exilu v Mnichově dva čeští spisovatelé, Josef Jedlička a Ivan Diviš, první prozaik, druhý básník. Po rodné Praze se jim stýskalo a vědomí, že se nemůžou vrátit ani na návštěvu, je přivedlo k nápadu napsat společné vzpomínky na město od let dvacátých do šedesátých v podobě slovníku, v heslech, do kterých vkládali své vzpomínky. Rukopis nazvali Poslední průvodce Prahou.

Výjimečná není jen podoba těchto neobvyklých pamětnických zápisků. Zvláštní je, že záměr nedotáhli do konce a rukopis se skrýval ještě dlouho po smrti obou autorů v jejich pozůstalostech. Menší část v pozůstalosti Josefa Jedličky v Památníku národního písemnictví neměla podobu celku a pravděpodobně by zůstala nezveřejněná. Ale Ludmila Divišová předala před svou smrtí Janu Šulcovi rukopis, tedy soubor lístků a listů s dokončenými i jen rozpracovanými hesly v zelených papírových deskách. Do knihy vybrala editorka Klára Soukupová 136 hotových hesel. Původně byl Poslední průvodce Prahou určen k vydání v Sixty-Eight Publishers, ale proč oba autoři, kteří na knize velmi úzce spolupracovali, rozpracované dílo opustili, už se asi nedozvíme.

Některá hesla psali společně, jiná jsou autorská. Pozoruhodné je, že dikce textů je jednotná, liší se především rozsahem. Půvab tomuto rozpomínání dodává především subjektivita paměti – až neuvěřitelné detaily kontrastují s obecností, s nepřesností samozřejmě pochopitelnou a neskrývanou.

Josef Jedlička je autorem hesla Tramvaje, které nadepsal slovy Citový povahopis a popsal v něm všechny tramvajové linky. Takhle vzpomínal na tu nejznámější, dvaadvacítku:

…pro můj pocit nejluxusnější tramvaj, bylo dokonce cosi majetnicky soukromého v tom, že na Lobkovicově náměstí se na ni nečekalo, ale vstupovalo se do tramvaje stojící (a to v parku), která nikdy nebyla nabitá, a bylo možno zaujmout vhodné místo (tj. v zadním koutě vlečňáku krasinu). Trasa, která vedla vlastně nejkrásnější částí Prahy a kolem Hradu i Strahova, z ní udělala tramvaj slunnou, pro mne navíc ještě tramvaj univerzitní a tramvaj návratů.

Jak ze slov patrné, ožívá tu Praha už zmizelá, otevřené tramvajové vozy, ze kterých se dalo kdykoli vystoupit. Podobně se však z Prahy vytratily sentinely, uhlíři, roletáři nebo CPO – civilní protiletecká obrana. Ta se snad také nevrátí.

Jedinečnou vzpomínkovou pragensii Josefa Jedličky a Ivana Diviše Poslední průvodce Prahou vydalo nakladatelství Torst.