MeziŘádky 7. 4. 2018

Martin Sodomka, strojař a konstruktér, se v první polovině devadesátých let přeučil na grafika a před šesti lety vydal vlastním nákladem svou první knihu, jmenovala se Jak si postavit auto. S ní i s dalšími knížkami, které uvádí v Edici technických pohádek, Sodomka uspěl. Možná hlavně proto, že se spolehl na vlastní intuici a nenechá si do svých představ mluvit od marketingových a jiných odborníků, jak by se mu to pravděpodobně mohlo stát u některého z velkých nakladatelů. Píše, kreslí, typograficky připravuje a také vydává svoje knížky sám ve svém MS studiu. Sedmou v pořadí je vyprávění Jak postavit železnici. Je to, řečeno podtitulem, Technická pohádka ze století páry. Sodomka se opírá o skutečnou historii, ale upravuje ji do přehledného symbolického příběhu. Nemusíme se moc namáhat, abychom si domysleli, která země se skrývá pod názvem Ostrovní impérium nebo na koho odkazuje jménem vrchního inspektora drah Aloise Pernera. Podobné aluze jsou kořením Sodomkova textu a také díky nim je knížka Jak postavit železnici poetickou poctou stavitelům drah, které po letech rozpaků a unáhlených útlumů zažívají novou renesanci.

Renata Fučíková je žádanou ilustrátorkou, ale postupně získala renomé i jako autorka. Svými knihami o významných postavách českých dějin se podílí na oživení zájmu o historii a hlavně na posilování toho, čemu se říká národní povědomí. Její obrazová kniha Historie Evropy, na níž se podílela prozaička Daniela Krolupperová, patří k nejvydařenějším knihám, které jsou v podobném duchu věnované našemu pestrému kontinentu. Předloni Renatě Fučíkové vyšla v nakladatelství Vyšehrad se stejnou vervou vytvořená kniha Shakespeare – 12 převyprávěných her v historických souvislostech. Nedávno na ni navázala druhým svazkem věnovaným Francii v jejím komplikovaném i velkolepém, takzvaném velkém století sedmnáctém a do názvu vepsala nejproslulejšího dramatika francouzského. Kniha se jmenuje Molière & Pierre Corneille, Jean Racine s podtitulem 7 převyprávěných her v historických souvislostech.

Princip komiksu, v němž jsou převyprávěny některé divadelní hry, spojuje s vyprávěním o Francii od panování Jindřicha IV. po závěr velkolepé éry Ludvíka XIV.

Podobně jako Sodomkova Edice technických pohádek jsou oba svazky opřené o díla dvou velkých dramatiků také typograficky výjimečné. Jednak neobvyklým formátem, ale také propojením výtvarné a textové složky – to je dílem Filipa Heyduka a kniha může být dokladem, že rodinné soužití může být dobrým základem i pro úspěšnou knižní tvorbu.

Kniha Renaty Fučíkové Molière & Pierre Corneille, Jean Racine spojuje několik žánrů: je pozvánkou do divadla, zejména pro mladší čtenáře, ale je také obrazem doby čtyř mušketýrů, neboť postavy z Dumasova románu jsou tu pochopitelně také připomenuty.

Podobně jako s památníkem připomínajícím nejvýznamnější událost československého odboje za nacistické okupace se to má i s knihami o vojácích, kteří generála Reinharda Heydricha zabili. Ty důkladnější vycházejí teprve s velkým odstupem a jednu z nich nyní vydalo kupodivu malé nakladatelství z Vysočiny, jehož plný název zní Jitka Průžová – Tváře. Sídlí v Polničce, kousek od Žďáru nad Sázavou.

Kniha se jmenuje Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší… Autorem je renomovaný vojenský historik Eduard Stehlík a knihu připsal neúnavnému badateli Jaroslavu Čvančarovi, který právě parašutistům věnoval velké úsilí a je autorem oceňované trilogie Někomu život, někomu smrt.

Kniha Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší… patří mezi tituly reprezentativní. Dokumentuje Kubišův životní příběh podrobně textem i velmi bohatě obrazem. I když je historie Heydrichovy likvidace už dobře známá, je Stehlíkova kniha mimořádná. Stehlík sleduje Kubišův příběh detailně, ale přitom velmi čtivě. Popisuje nejen Kubišovu cestu, ale prakticky všechno důležité, co se dělo souběžně. Dalo by se říct, že kniha Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší… tu temnou okupační dobu skoro filmově zpřítomňuje.

Když před pěti lety vyšel Ludvíku Němcovi povídkový soubor Láska na cizím hrobě, doslova mě nadchnul. V současné české próze představoval nečekané oživení až básnicky bohatým jazykem a stylem připomínajícím kouzlení magických realistů. Něco takového se dá napsat jednou za život, měl jsem tenkrát za to. Jenže o dva roky později Němec představil další podobně výtečné povídky Odpustky pro příští noc. A teď do třetice je to román, který autorovu schopnost proplétat spoustu příběhů a při tom neztratit ani na okamžik nit, znovu potvrzuje. Nejčerstvější kniha Ludvíka Němce se jmenuje Žena v závorce.

Román má několik rovin, přesto je přehledný a dá se shrnout do jednoduché věty: Je to román o lásce. Jenže stejně jako v životě se i v Němcově románu láska odehrává v pestrých kulisách a tady je pomaloval mistr doprovodných barev a tónů. A samozřejmě v něm významnou roli hraje literatura. Vypravěčova matka postižená ztrátou paměti je spisovatelka, jejíž texty jsou jakýmisi intermezzy vyprávění. V nich se odráží česká současnost v šíři, kterou by do samotného základního příběhu nebylo jednoduché zakomponovat. Ale přitom to není formální berlička – ty jakoby oddělené povídky či citace patří k hlavnímu příběhu, jako patří k postavě ve slunci stín. Ostatně smysl pro obraznost posiluje i vypravěčova profese fotografa a jeho sdílená vizuální paměť.

Román Ludvíka Němce Žena v závorce doporučuji vaší čtenářské pozornosti jako jednu z nejpozoruhodnějších současných próz. Vydalo ho stejně jako dvě předchozí Němcovy knihy nakladatelství Druhé město.