Daniel Povolný se narodil čtyři roky po noci, o níž Karel Kryl zpíval, že "nebude krátká," protože "beránka vlku se zachtělo," je to však spíše výhoda – jeho text tak není zatížen osobními vzpomínkami (na rozdíl, přiznávám, od recensenta, který si vše pamatuje až moc dobře), které by mohly – jedno jakým směrem – ovlivnit jeho práci.

Předem je dobré říct, že Povolného kniha potěší jak laika, který si chce "jen" přečíst", jak se to vše zběhlo, tak odborníky, kteří vyžadují profesionálně zpracovaný text. Autorovi se daří obě polohy udržovat v ideální vyrovnanosti, což jistě není tak snadné. Dále, jeho kniha je dílem nejen úctyhodným, a to do šíře, ale i hloubky záběru, ale i co se týče její potřebnosti. Zvláště nyní, v dobách, kdy mráz opět přichází z Kremlu, a kdy řada lidí tuto hrozbu, jedno z jakých důvodů, bagatelisuje či popírá, je dobré vědět, jak to tehdy bylo, co znásilnění naší země předcházelo, a kdo všechno a proč se na tom podílel.

Jak již bylo naznačeno, Daniel Povolný šel při své práci skutečně do hloubky a na téměř čtyřistapadesáti stranách se dozvídáme snad vše, co bylo možné na téma Operace Dunaj – tak si sovětský generální štáb tuto hanebnou akci pojmenoval – shromáždit. K tomu ale jeden nutný dovětek: historikovi zůstaly při jeho bádání uzavřeny archivy nejdůležitější, totiž sovětské, a při příslovečné neochotě Rusů odhalit cokoliv ze svých nehezkých činů lze pochybovat, že se kdy otevřou. Škoda, objevilo by se jistě mnoho zajímavého, například o aktivní spoluúčasti československých občanů, vlastně tedy vlastizrádců. Ne, že by se o těchto aktivitách leccos nevědělo, a Povolný o tom samozřejmě obšírně píše...

Začíná již v lednu 1968 a přibližuje tehdejší atmosféru po Dubčekově nástupu do vedení komunistické strany i rostoucí znepokojení sovětského, ale i východoněmeckého a polského vedení, znepokojení, jež vedlo od února k myšlenkám na násilné řešení. Přibližně od dubna 1968 již bylo rozhodnuto, a Operace Dunaj se začala rýsovat v konkrétních vojenských plánech. A ve dnech 9. a 10. května mělo k invazi dojít, nakonec ale převládl pocit, že se podaří československý "krizový vývoj" vyřešit politicky.

Druhý pokus o invazi byl naplánován v rámci vojenského cvičení Varšavské smlouvy Šumava, jež na našem území proběhlo ve dnech 20. až 30. června a mělo plynule přejít v obsazení ČSSR – tentokráte se tomu podařilo zabránit díky silné obraně našeho vedení. Další pokus – poté, co hlavně sovětská Rudá armáda ne a ne opustit naše území, a zpětně je jasné, proč – byl naplánován na 29. července, ale i tento termín byl odvolán. Až 21. srpna, napočtvrté, to již klaplo...

O tom všem Povolný velice podrobně píše, píše i o aktivní předsrpnové úloze Lidových milicí, o aktivitách sovětských špiónů (Brežněv se chlubil, že dvě hodiny poté, co se v Praze něco šustne, to mají v Kremlu na stole), o tlacích šéfů "sbratřených" komunistických partají, kteří se – oprávněně – báli "pražské nákazy", detailně píše o vlastním průběhu operace, jež byla – čistě z vojenského, profesionálního hlediska – hodnocena velice kladně, a to i na Západě, operace, jež ovšem na dalších jednadvacet let poslala veškeré sny o svobodě k ledu. Zkrátka, spadla klec...

Josef Rauvolf, překladatel a publicista