Ne, jejich hrdiny – a toto označení je, jak jasně vyplývá ze všech textů zcela na místě – jsou obyčejní dělníci, rolníci, a také, což je třeba dodat, často členové německé sociální demokracie. A také, přinejmenším v té době, občané Československé republiky.

Proč hrdinové? Inu, jak vidíme z Jakschových reportáží – a my nemáme sebemenší důvod nevěřit faktům, které nám předkládá, jakkoli úděsné a deprimující jsou – nebojují sice na frontě, ale o to víc: perou se totiž s životem, s nepředstavitelnou chudobou, mizernými výdělky, často děsivými sociálními podmínkami a bydlením, nemocemi, podvýživou.

Jaksch na svých cestách coby mladý přispěvatel novin Sozialdemokrat, vydávaných Německou sociálně demokratickou stranou dělnickou, tedy stranou organisující Němce žijící na našem území, procestoval oblast Sudet, od Orlických hor až po Šumavu, navštěvoval vesničky i menší městečka, města, a vždy se zajímal o to, jak se zde žije. Přesněji, jak se zde žije německému obyvatelstvu. A jak již bylo naznačeno, bylo to téměř k umření. Nechce se zde vypisovat útrapy, s nimiž se rodiny dělníků či doma pracujících tkalců, krabičkářů, krajkářek, ševců a všemožných dalších řemesel potýkali, v jaké bídě často žili – není to rozhodně nic veselého, z Jakschových vět přitom rozhodně není cítit, že by to byli lidé, kteří se práce štítí. Naopak, v nepředstavitelných podmínkách dřeli doma dvanáct, čtrnáct hodin. A přesto se přinejmenším někteří z nich ještě věnovali práci pro sociální demokracii, v situaci, kdy jim již na záda dýchali němečtí nacionalisté, pozdější nacisté, ale i stejně tak nepřátelsky naladění komunisté. A píše-li Jaksch, že "obhajovat předsunuté pozice dělnického hnutí za tak obtížných podmínek rozhodně vyžaduje nepředstavitelnou dávku obětavosti a neotřesitelného přesvědčení," nelze mu než přitakat, a dodat, že i odvahy.

Píše o v podstatě nezájmu ústředních orgánů o problémy sudetských Němců, a také o tom, že například ze státních drah bývají propouštěni němečtí železničáři, aby se uvolnila místa pro Čechy z vnitrozemí, píše o nezájmu obcí a měst myslet na bytovou politiku, protože ne každý si může dovolit vlastní bydlení, a nájmy u soukromníků jsou předražené.  Vše přitom dokladuje čísly.

A vyvozuje: "Rozhodující muži ve státě... nechápou, že pocit cizosti, s nímž většina německého obyvatelstva přistupuje k novému státu, pramení v prvé řadě ze skutečnosti, že tento dělnický lid se svými velkými starostmi a prachbídnými podmínkami u státu a jeho čelných představitelů dodnes nenašel porozumění." Máme teď ukazovat prstem?

Pokud se totiž někdo podivuje, odkud se vzal předmnichovský příklon německých voličů k Heinleinově Sudetoněmecké straně, zde může hledat jedno z vysvětlení. Mimochodem, proč nepřipomenout reportáže Mileny Jesenské pro Peroutkovu Přítomnost právě ze Sudet roku 1938, hojně proškrtávané pražským, a také publikaci Zapomenutí hrdinové, vydanou u příležitosti stejnojmenné výstavy v roce 2008, s podtitulem Němečtí odpůrci proti fašismu v českých zemích. A ještě jedna kniha se v souvislosti s burcujícími Jakschovými reportážemi připomíná: a sice Orwellova Cesta k Wigan Pier z roku 1937, popisující podobně odstrašující sociální podmínky britských horníků.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista