MeziŘádky 20. 10. 2018

Rachel Botsmanová je zaujatá propagátorka sdílené ekonomiky nebo ekonomiky spolupráce a digitální prostředí považuje za šanci, jak zvládnout čím dál komplikovanější svět a jeho nerovnosti a nespravedlnosti. Knize Komu se dá věřit? připsala podtitul Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly rozeštvat.

V úvodu objasňuje, o co jí jde a že téma knihy souvisí se změnami, které pro ni symbolizují dvě události: brexit a zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Tyhle dva momenty jsou pro ni akutní příznaky ztráty důvěry v instituce. Důvěru totiž Rachel Botsmanová považuje za faktor, bez něhož se společnost rozpadne. Vývojově důvěru jako společenský svorník rozlišuje ve třech fázích. První je důvěra lokální, která je příznačná pro menší komunity. Vyšší stupeň představuje důvěra instituční. Tu známe nejlépe, je spojená s průmyslovou společností a jejími pilíři jsou stát, soudy, firmy, banky a podobně. V prostředí téhle důvěry pořád ještě žijeme, jenže se rozpadá a nastupuje třetí typ důvěry. Botsmanová ji nazývá důvěrou distribuční. Ta souvisí právě s rozvojem technologií, se sdílením informací. Není závislá na autoritě někde nahoře, ale šíří se horizontálně, souvisí jak s fenomény typu airbnb nebo Uber, tak s nejrůznějšími aplikacemi, na nichž hodnotíte třeba hospody, patří sem i lajkování na facebooku nebo twitter s followery.

Botsmanová vysvětluje, co se to s důvěrou děje, takhle: Distribuovaná důvěra, tak jak ji umožňují nové technologie, přepisuje pravidla lidských vztahů. Proměňuje náš způsob nazírání na svět i na sebe navzájem a v určitém smyslu slova nás vrací do starého vesnického modelu důvěry, ovšem s tím rozdílem, že tato vesnice je teď celosvětová a za některé neviditelné otěže tahají internetoví giganti. Víc než kdy předtím je dnes nezbytné kriticky zvážit, k čemu tato nová důvěra povede: komu prospěje, komu ublíží a jaké bude mít následky.

Botsmanová na příkladech ukazuje jeden charakteristický rys technologických inovací. Původně dobré záměry, tedy demokratizovat informace nebo obchod, se vždy nějakým způsobem stáčejí znovu k centralizaci a stávají se nástrojem největších firem, jako jsou Amazon, Alibaba, Facebook, Microsoft, Apple. Podobné je to i s bitcoinem. Největší těžařskou sílu představují dnes asi čtyři čínské firmy, zároveň špičkoví vývojáři usilují o nějaký lepší systém.

Doslova strašidelnou je kapitola o čínském systému sociálního kreditu. Jeho plán byl zveřejněn v roce 2014, běží ve zkušebním provozu, vyvíjí ho současně několik firem, účast je v něm zatím údajně dobrovolná, ale v roce 2020 má být povinná. O co jde: každý občan bude hodnocen na škále důvěry a podle aktuálního skóre bude užívat výhod nebo mu budou některé možnosti zapovězeny. Botsmanová podrobně popisuje projekt Sesame Credit, který vyvíjí dceřinná společnost Alibaby, což je největší čínský internetový obchod. Sesame Credit sbírá data v pěti kategoriích: úvěrová historie, schopnost plnit závazky, osobní charakteristiky, chování a preference, mezilidské vztahy. Příklad: když si budete kupovat videohry a systém o vás bude vědět, že je hrajete několik hodin denně, budete podle technologického ředitele Sesamu považováni za lenivého. Když budete kupovat zboží, jako jsou dětské potřeby nebo pracovní obuv, váš kredit poroste. Do hodnocení se bude započítávat i to, jaké máte kamarády. Když bude systém například registrovat, že si často píšete nebo telefonujete s lidmi s nízkým kreditem, sníží to kredit i vám. Tohle prosím není sci-fi. Tohle už v Číně běží. A miliony lidí se do systému hlásí dobrovolně. Jak přitom vypadá takové známkování už v současné čínské praxi? V únoru 2017 oznámil čínský vrchní lidový soud, že v průběhu uplynulých čtyř let bylo 6 milionům občanů kvůli jejich prohřeškům zakázáno létat letadlem, dalších víc než jeden a půl milionu lidí nesmí jezdit vlakem.

No dobře, to je Čína a každý, kdo se setkal s žádostí o vízum do říše středu, nemůže být na pochybách, do jakého systému se jeho vyplněním zapíše.

Jenže prvky tohoto systému prorůstají také západní, tedy i naší společností. A to s naivním nadšením provázejícím každou novotu. Také hodnotíte filmy, knihy, restaurace, lékaře a nevím co ještě? Lajkujete? Nebo z druhé, neviděné strany: Zmíněný Uber má nástroj zvaný Boží pohled. Ten sbírá všechny informace o uživatelích, kam a kdy cestují. K těmto údajům, z nichž se dá hodně vyčíst, měli dříve přístup všichni zaměstnanci, nyní prý jen několik pečlivě vybraných.

Knihu Rachel Botsmanové Komu se dá věřit? doporučuji jako hořkou preventivní medicínu, díky níž možná budete pořádně číst, co se vám to vlastně nabízí k odkliknutí. A porozumíte tomu, proč by bylo zrušení hotovostních plateb jen dalším krokem do orwelovského světa 1984.

Druhou, nadějnější knihou je vyprávění o světě YouTube Streampunkeři. Napsal ji Robert Kyncl ve spolupráci s Maanym Peyvanem. Robert Kyncl je už řadu let nejvýše postavený Čech v IT světě. Narodil se v roce 1970 a v roce 1992 odešel do Spojených států, vystudoval ekonomiku a mezinárodní vztahy a pak dřel, vystoupal až do křesla viceprezidenta Netflixu a od roku 2010 je obchodním ředitelem YouTube. Maany Peyvan je kdosi jako mluvčí Googlu, předtím pracoval pro prezidenta Obamu.

Kynclova kniha Streampunkeři má podtitul YouTube a mediální rebelové a je to zasvěcený a často překvapivý pohled do měnícího se světa zábavy, zejména filmové, ale i obraz proměny médií. Přináší třináct příběhů, v nichž vystupují hvězdy streamu i jejich stvořitelé. Částečně je to jedna velká reklama na YouTube, ale přiznávaná a tedy akceptovatelná – a vlastně to není důležité. Už proto, že YouTube je tak etablovaná platforma, že reklamu nepotřebuje.

Podobné knihy píšou většinou novináři nebo mediální analytici, jenže Streampunkery napsal člověk, který to prostředí zná z praxe, zná všechny klíčové postavy, rozumí dokonale mechanismu a jeho fungování.

Proč se YouTube prosadil, co Kyncl považuje za nejdůležitější mezníky v jeho vítězném tažení, které z YouTube dělá takový fenomén? YouTube uspěl patrně proto, že se nesnažil konkurovat televizi. Zadruhé se otevřel doslova všem a klíčovým rozhodnutím bylo od určitého počtu sledování youtuberům platit. Právě tahle pravidla dostala YouTube do bezkonkurenčního postavení a zároveň z něj dělají specifickou formu občanského hnutí. Je to jeden z mála případů, kdy byznys pochopil, že méně je více. A Kyncl zdůrazňuje ještě jednu důležitou věc: svět youtuberů nabízí pozitivní identifikaci, eliminuje negativní. Proti záporům internetu a diskutovanému směřování lidí ke komunitám stejně smýšlejících a tedy uzavírajících se do sebe nabízí YouTube podle Kyncla pocit sounáležitosti. Říká to trochu pateticky, ale srozumitelně: Všichni hluboko uvnitř toužíme cítit, že někam patříme, že žijeme ve světě, kde s námi někdo sdílí naše názory a kde záleží na našich zkušenostech a pocitech.

Zároveň z každého příběhu zřetelně ční několik důležitých podmínek, které musely být splněny, aby ten který aktér v té velké hře uspěl a zároveň přispěl k jejímu rozvoji. Dá se to shrnout do jednoduchého vzorce: youtuber musí hodně chtít, nesmí se nechat odradit neúspěchem a musí být velice pracovitý. To platí i o lidech v zákulisí. Jedním z nich je Scooter Braun, který pochopil princip a dokázal prosadit svoje nápady a záměry. V roce 2007 si všimnul videa dvanáctiletého kanadského kluka z talentové show. Přemluvil jeho matku, aby přijeli do Atlanty, kde je ubytoval a začal pracovat na chlapcově prosazení. Dlouho se mu nedařilo. Změnila to až smrt Michaela Jacksona. Jacksonovy klipy tehdy obsadily první desítku v mnoha žebříčcích. Vlamovali se do nich jen právě populární Taylor Swift a jeden úplně neznámý zpěvák. Jmenoval se Justin Bieber. Podobně Scooter Braun objevil korejského muzikanta Psy a prošlápnul mu cestu ke slávě. Gangname Style se stal nejsledovanějším klipem všech dob. Pod videem z roku 2012 je dneska číslovka návštěv převyšující 3,2 miliardy.

Kynclovy Streampunkery přeložila Julie Tesla, knihu Rachel Botsmanové Komu se dá věřit? Jiří Petrů. Oba zasvěcené pohledy do světa IT vydalo nakladatelství Host.