MeziŘádky 1. 12. 2018

Vy, kteří mě posloucháte, knihy čtete. To, co vám chci dnes říct, proto nebude přesvědčováním přesvědčených, ale návštěvou zbrojnice. K nekonečnému boji s blbostí je nutné rovněž nekonečně zbrojit – hledat argumenty a bystřit mysl, aby se nedala ošálit křiváctvím a všelijakým demagogickým kouzlením. Zbraní, kterou mám na mysli a o niž se s vámi chci podělit, je – jak jinak – kniha. Jmenuje se Vzdělání jako provokace a napsal ji Konrad Paul Liessmann. Dnes je to jeden z nejznámějších rakouských intelektuálů. Jeho burcující kniha Teorie nevzdělanosti z roku 2006 (česky 2008) otřásla bohorovností školských reformátorů prosazujících takzvaný Boloňský proces, i když bohužel převládající trend významně ovlivnit nedokázala. Ale Liessmann sám ve své nejnovější knize zdůrazňuje, že myšlení je osamělé a individuální – a je únavné a únavný je i úkol intelektuála. Volně přeloženo – být intelektuálem není pro padavky.

Tak tedy o čem Liessmann v knize Vzdělání jako provokace píše?

V úvodních kapitolách se věnuje smyslu, významu a hodnotě vzdělání a zároveň ostře polemizuje s utilitárním pojetím – tedy že vzdělání má sloužit ryze praktickému účelu a že důležitější než znalosti jsou kompetence. Jistě jste se mnohokrát setkali s otázkami, jako že proč se mám tohle učit, když to v životě nebudu potřebovat. Tak právě tohle leží Liessmannovi na srdci a obhajuje vědění takzvaně neužitečné. Liessmannovou vlajkovou lodí není, jak by vás mohlo napadnout, filosofie, ale docela obyčejné vzdělání literární. Na něm záleží, jaká bude nejen kultura, ale i chování a životaschopnost společnosti. Čtenář knih se neučí praktickým věcem – například jak vyplnit daňové přiznání – ale učí se jazyku duše. Učí se, že tutéž věc může pociťovat jinak, než je zvyklý. Jinak řečeno – čtenářův svět je s každou přečtenou knihou bohatší. Trend omezování výuky literatury na školách považuje Liessmann za barbarství, které se nám v budoucnu – a možná už se to děje – sakramentsky vymstí. Shrnuje to takhle: Tam, kde se počítá podle měřítek efektivnosti, mizí kultura. Kde mizí kultura, mizí vše, co činí život hodným žití. Skrz naskrz efektivní svět by byl světem bez lidí, tedy nakonec pro nás neefektivní.

Knihou Vzdělání jako provokace prolíná řada dalších kruciálních témat: například obhajoba státu, ovšem státu funkčního, ani zaopatřujícího, ani odumírajícího. Také fenomén hranic, jemuž se Liessmann věnoval v knize Chvála hranic. Liessmannovou tezí je dialektické pojetí: hranice nejen oddělují, ale také spojují. Jejich existence vyplývá z povahy života. A k jejich vlastnostem patří, že jsou proměnlivé v čase i prostoru. Konečně máme s tím vlastní zkušenost. Nová hranice mezi Českem a Slovenskem nás rozdělila, ale, jak se ukazuje, umožnila lepší, protože svobodné soužití. A ještě jednou považuji za vhodné Liessmanna citovat, aby bylo zřejmé, proč považuje pojetí vzdělání jako pouhý nácvik do praxe za bludnou cestu: Starořecké slovo pro volný čas bylo scholé, od něhož se odvozuje i naše škola. Označovalo původně místa, na nichž se člověk zdržoval, když nemusel pracovat. Antika viděla v tomto čase rozhodující a usilování hodný způsob existence, práci naproti tomu jako to, čemu bychom se vlastně měli vyhnout. Práce byla definována jako negace volného času: ascholia. Tento volný čas byl ovšem vším jiným než nicneděláním. Nebyla to žádná prázdná doba, která by se musela vyplňovat zábavami a rozptylováním všeho druhu, žádné líné nicnedělání, nýbrž čas, jímž člověk svobodně disponoval a který mohl soustředěně věnovat věcem života, jež měly svou hodnotu v sobě a nebyly prostředkem k nějakému účelu: Kráse, poznání, přátelství, erotice. Teprve moderna vytvořila z práce ctnost a ze zahálky počátek vší neřesti.

Knihu Konrada Paula Liessmanna Vzdělání jako provokace vydalo nakladatelství Academia v překladu Milana Váni.

A teď tedy alespoň několik tipů pro smysluplnou zahálku. První z nich vydalo také nakladatelství Academia a je to reprezentativní publikace v duchu „pro školu a dům“. Jmenuje se Literární kronika první republiky a je to monumentální průvodce po zejména kulturních, ale šířeji i společenských a politických dějinách onoho dnes už trochu mýtického dvacetiletí. Na knize se podílelo šestatřicet autorů a odevzdali dílo, které představuje přirozenou protiváhu internetovým vyhledávačům zejména díky koncepci: kromě kalendária a děl včetně reprezentativního výběru obálek se věnuje důkladně, to jest nepředpojatě souvislostem. A o ty, jak víme, jde nejen v literatuře. S knihou Literární kronika první republiky připomínám, že před sto lety vyšla jedna z nejvýznamnějších českých básnických sbírek, Měsíce od Karla Tomana. Ale také Demlovy Šlépěje a Štorchovi Lovci mamutů. A před devadesáti lety, v říjnu roku 1928, byla otevřena nová budova Ústřední knihovny hlavního města Prahy na Mariánském náměstí a vyšel Nezvalův Edison.

Knihu Jan Werich za oponou sestavil Jiří Janoušek jaksi proti pravidlům, nebo, řekněme, na pravidla nedbal. Dal dohromady werichovské fotoalbum, které provázejí útržky vzpomínek, zejména Jiřího Voskovce, a pak útržky z rozhovorů, které Janoušek s Werichem vedli, z nichž vznikla kniha, která poprvé vyšla v roce 1982 a našla si viditelné místo v mnoha domácích bibliotékách – Rozhovory s Janem Werichem. Jiří Janoušek byl před lety reportérskou hvězdou časopisu Mladý svět, jako Štrougalův zeť měl pak sice pověst protežé, ale bez talentu a pracovitosti by dobrým novinářem být nemohl, protekce neprotekce patřil k žurnalistické elitě sedmdesátých let. Podobně se po roce 1989 úspěšně etabloval jako manažer v reklamním byznysu. Kniha Jan Werich za oponou je dokladem, že Janoušek na někdejší profesi nezapomněl. Rozumí hodnotě slov, proto s nimi zachází střídmě a s rozmyslem, aby se kniha dobře prohlížela i četla, aby texty nerušily nostalgii fotek. A naopak aby se ten, kdo se začte, mohl ponořit do Werichova příběhu. Tohle je také kniha, která nemá jiný užitek než nahlédnout do duše. Řečeno s Konradem Paulem Liessmannem je sama sobě účelem, pro který stojí za to ji otevřít a číst v textech i v archivních fotografiích. Knihu Jiří Janouška Jan Werich za oponou vydalo nakladatelství Práh.

Další knihou, která by mohla patřit do případného Liessmannova seznamu právě těch knih, jejichž četbu provází neodhadnutelný, nespočitatelný přínos, je prvotina Louise Ferdinanda Célina. Ta vyšla v Zaorálkově překladu poprvé už v roce 1933, takřka vzápětí po francouzském vydání, pod názvem Cesta do hlubin noci. Teď se kniha dočkala nové české verze a překladatelka Anna Kareninová se vrátila k původnímu méně básnivému znění názvu: Cesta na konec noci. Tenhle Célinův román patří k přelomovým dílům světové literatury, ale dodnes není přijímán jednoznačně. Tohle napětí dokázala Anna Kareninová ve své překladatelské poznámce velmi přesvědčivě shrnout: Přečetla jsem hodně článků a slyšela hodně řečí o tom, že Céline i jeho Cesta na konec noci snižují člověka a vidí jen jeho ohavnost. Po více než dvou letech soužití s touto knihou jsem přesvědčená, že tolik lidskosti a vhledu a pochopení jsem v takové míře a v takové kráse snad v žádné knize nenašla. V novém překladu vydalo Célinův román Cesta na konec noci nakladatelství Atlantis.

Také Patti Smith patří do společenství autorů, jejichž knihy míří jinam než k praktické užitečnosti. Americká rockerka v útlé knize nazvané Oddanost vypráví o obtížné uchopitelnosti světa a tentokrát tuhle nesnáz vyjadřuje i trochu neobvyklou formou. Titulní povídku o dívce, která svou urputnost dovádí na hranici existence, rámují osobní zážitky a úvahy. Nejsou to ale pouhé autobiografické střípky, nýbrž právě ten na míru zhotovený rám k obrazu. V tom rámu je vzpomínka na film mladého estonského režiséra Marttiho Heldeho Ve větru o deportaci čtyřiceti tisíc Estonců na Sibiř v roce 1941 a v závěru Patti Smith vypráví o návštěvě domu Alberta Camuse v Provence, kam ji pozvala Camusova dcera Catherine. A poslední dvě řádky téhle knihy jsou nečekaně výstižným dovětkem k Liessmanově knize o vzdělání:

Proč píšeme? Rozburácí se chór.

Protože nemůžeme jen tak žít.

Knihu Patti Smith Oddanost vydalo nakladatelství Dokořán v překladu Lýdie Kárníkové.