Jak vidno, jedná se samozřejmě pouze o výbor, ovšem úctyhodný, obsahuje více než pět set dopisů. První zařazený dopis napsal John Cage (1912 - 1992) v sedmnácti, poslední dva týdny před smrtí.
Jak lze předpokládat, mnoho listů se týká hudby, jejího komponování, provozování, ale také obecně chápání. Chápání, jež bylo leckdy dosti novátorské, a tudíž i kontroverzní. Tak například již v roce 1937 Cage v textu Budoucnost hudby: credo napsal: "Ať jsme kdekoliv, slyšíme převážně hluky. Ruší nás, když se je snažíme nevnímat. Když se do nich zaposloucháme, začnou nás fascinovat..."
Cage, pochopitelně, píše hlavně o hudbě, přičemž některé jeho názory by asi tradičně zaměřené posluchače nepotěšily. Tak například, "Když jsem jednou slyšel Čajkovského, což, věřím, slyšel každý, kdo kdy vkročil do koncertní síně, necítím potřebu slyšet ho znovu, protože kvůli řazení jedné sekvence za druhou a repetice za repeticí musíte vyslechnout totéž mnohokrát." A nešetří ani klasiky 20. století, jako svého učitele Arnolda Schönberga: "Schönberg přemýšlí stále jako Beethoven, jen to nazdobí novou technikou. Stravinskij je svůdný díky zvuku a přiznává se k intelektuální chudobě využíváním hudby minulosti." Naopak pro Erica Satie má jen slova chvály: "Nevím, jestli jsem Satiem posedlý, nebo ne. Každopádně ho dávám spolu s Webernem na první místo a bojuji za oba."
Nejde o to zde, trochu ve stylu společenské rubriky, uvádět koho Cage vychválil a koho naopak ne, spíše jde o to ukázat, jak kriticky dokázal přistupovat i k zavedeným, "posvátným" jménům. A že jich v knize najdeme! Například s francouzským skladatelem a dirigentem Pierre Boulezem pojilo Cage dlouholeté přátelství, jak je cítit i z dopisů, v nichž Cage podrobně probírá své právě vznikající skladby, například Music of Changes, v níž aplikoval principy taoistické I-ťing, Knihy proměn, nebo skladby pro magnetofonový pásek. Psal si i s architektem a nekonformním myslitelem Buckminsterem Fullerem, sociologem Marshallem McLuhanem a dalšími.
Vedle hudby ale psal i o svém postavení, navzdory svému významu a slávě ne zrovna potěšujícím:  "Letos jsem doma jen výjimečně, a přesto, že tu teď jsem, jsem rozladěný, protože mi okolnosti neumožňují žít svůj život podle sebe – tedy skládat, nebo alespoň zaplňovat inkoustem papír anebo se procházet v lesích. Jsem tu odsouzen k tomu běhat sem a tam jako kuře s těžkou hlavou a předčítat nahlas staré přednášky, čas od času dirigovat nebo sedět u piana, na které už kvůli artritidě skoro ani nejsem schopen hrát. A ty klasické bolesti: v zádech. Kromě toho při komponování musím používat brýle, a jakmile si je sundám, jsem slepý jak netopýr. Podnikám velkolepá turné s veškerým svým majetkem v jednom kufru, který už jen stěží zvednu, a domů se vracím s penězi, které nestačí ani na zaplacení účtů. Ale pořád říkám ano, když mě někdo o něco požádá – pokud mám zrovna volno a nemám jiné závazky – Ale ne na dlouho! Brzy začnu říkat ne. Společnost mi pije krev. Dělala vše, co bylo v jejích silách, aby nám znemožnila."
John Cage se naštěstí nedal odradit, ani věkem, zdravím nebo některými odmítavými reakcemi, a psal dál. A nejen dopisy, a knihy (česky vyšla jeho klasická Silence), ale především nádhernou hudbu.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista