Valkýry aneb setkání nežánrového čtenáře s Fabianem

/ Tomáš Weiss

Pro fanouška žánrovek je to asi těžko představitelná situace. Tedy - po desetiletích bez nich se najednou člověk snaží některé z nich „navštívit“ a pro sebe v nich něco objevit. Někdy se mu předsudky daří odhodit snadno, jindy si na ně ani nevzpomene, jak sviští s textem, často ale jakoby rval kvalt přes zuby převodovky. Dá se i nevybaven kontextem a zkušeností, pustit do Valkýr Roberta Fabiana?
Pro fanouška žánrovek je to asi těžko představitelná situace. Tedy - po desetiletích bez nich se najednou člověk snaží některé z nich „navštívit“ a pro sebe v nich něco objevit. Někdy se mu předsudky daří odhodit snadno, jindy si na ně ani nevzpomene, jak sviští s textem, často ale jakoby rval kvalt přes zuby převodovky. Dá se i nevybaven kontextem a zkušeností, pustit do Valkýr Roberta Fabiana?

K těm dvěma novelám mě přivedly hlavně dvě věci: recenze Borise Hokra na iLiteratuře a delší čas trvající snaha najít pár knih mimo současnou českou a světovou beletrii, která se někdy snaží být tak zaumná, až nudná a jindy vymýšlí příběhy tak nezáživné a tak na sílu, že se až chce umřít nudou. Robert Fabian prý píše akčně, s ničím se moc nepáře, jeho moderní kovbojky prý mají všechno, co se od takových příběhů čeká. Akci, spád, kulisy, slovník, atmosféru, syrovost i surovost. Ok, takže co to psal Hokr o první povídce Den skoro jako každý jiný?

„Den skoro jako každý jiný je zasazen do doby čtyři roky po ohlášení nárazu planetky Alléktó, která má vymazat lidskou existenci (a v podstatě všechen život na planetě). Společnost se dávno zhroutila a v předvečer finálního střetu se v troskách Prahy schází skupinka přeživších, aby si užili poslední mejdan. Jedna z nich je však zavražděna a hrdina s vojenskou minulostí vyráží na vlastní pěst pátrat po vrahovi. Má na to přitom jen několik hodin, než celý svět zcela nemetaforicky shoří. Neposkytnout poslední službu přítelkyni však nepřichází v úvahu…“

Hrdina se rýsuje od začátku stylově: nevyspalý (když ti nejde spát, si tvrďák) s batohem plné polní jde městem, které není v nejlepší kondici – beton, vraky aut, rezavé koleje, na zbytcích fasád stopy po kulkách a granátech, popraskaný asfalt, uměním není ani najít lidské ostatky v nejrůznějším stádiu ústupu ze slávy. Hrdina míří do BARu, nálevny, kde se slézají jemu podobní. Je po Velkém chaosu, lidská civilizace se sesypala jako domek z karet. Partička v BARu přežívá ze dne na den. Kouří a popíjí to, co se dalo ukořistit v okolí, všichni se tu tváří nihilisticky a nic jiného, než být tvrdí jim vlastně ani nezbývá. Říkají si přezdívkami a čekají na konec světa. Čtenář cítí alkoholický dech a šaty nasáklé tabákovým kouřem. Venku není bezpečno, vevnitř je nuda k zbláznění. Text pálí v krátkých dávkách další a další dialogy, nezdržující popisy, bez vysvětlování hlásí názvy a čísla zbraní a další techniky speciálních vojenských sil, jichž je hlavní hrdina vysloužilec. Bez asociací na americké filmy o SEAL jednotkách, nebo dokonce o Rambovi, se to u mě neobejde. Taky se mi míhají před očima sekvence z filmové Cesty McCarthyho. Co nepotěší v úvodu je, že se z jukeboxu BARu mimo jiné ozve i písnička Aleše Brichty. Představa „drsňáka z Arakainu“ nepobaví, ale otráví. Celá tahle paragánská apokalyptická střílečka se ale čím dál víc točí v kruhu svojí stylizace. V kulisách rozpadajícího se města propukne honička. Dobré tempo textu, takové jsem si sliboval. Horší je, že vyjadřovací prostředky seancí se opakují přes moc. A když člověk není milovník kurzů přežití nebo všelijakých army vychytávek, najednou má pocit, že je tempo dobré, ale prázdné. Začnu stránky číst zrychleně a přiznávám – i přeskakovat. Nějak to drhne, kurva!

Kdo je Robert Fabian? Prý se nechce veřejně ukazovat a má to tak zůstat. Dá se o něm najít zhruba tohle, asi self info: Seržant ve výslužbě, narozený v zatraceně nejlepším měsíci roku 1969. Jeho současnou obrannou pozicí je gauč na venkovské haciendě, kde pokuřuje kubánské doutníky a pije kafe po litrech, čte a občas přemýšlí. Sběratel bankovek všeho druhu, zvlášť těch vysoké kupní síly. Sběratel střeliva a zbraní – kterých zaručeně není nikdy dost a chleba nežerou. V mnoha ohledech konzerva do morku kostí. Zpropadený mezek. Sportovec spíš ze zvyku, týmových her se zásadně neúčastní. Univerzální dárce 0 NEG. Zdravotník. Vlastní klid a pohoda jsou mu nade vše. Zastánce toho správného pořádku, co si oblečení furt ukládá do komínků. Nemá rád lidi, hlavně ty cizí a společnost nevyhledává. Dobrovolně se nedruží. Řidič všeho, co má kola a pásy. Rajčák. Snílek. A lovec zombie.

Oukej, tak novela číslo dvě, Černé slunce – a ještě jednou základní charakteristika Borise Hokra:

"Místem děje je prostě Město, ohromný moloch, který dávno pozřel obilnice domovského státu, překročil hranice a obývá jej údajně tři sta miliónů obyvatel. Jedním z nich je i feťák v posledním tažení, přežívající na modré, okružní trase metra. Setkání se záhadnou kráskou a následná téměř smrtící nakládačka od mužů, kteří dotyčnou kamsi unesou, však probudí k životu monstrum – bývalého velitele speciální jednotky, který se zoufale snaží vymazat vzpomínky na to, co kdysi způsobil. Po brutálním detoxu se pouští do ulic odhodlaný zjistit, co se stalo s jeho „Hvězdou“ – a čtenáři je přitom dál jasnější, že to nemá v hlavě úplně v pořádku a že hranice mezi monstrem a hrdinou bude rychle překročena."

Černé slunce je uvedeno dvěma citáty: Svět patří těm, co se neposerou a Mrtvá krysa nepiští. Ten první je Bukowského a ano – i jazyk novely se mění. Je pestřejší, dál se hrne dopředu, ale udělá si čas i na nějaké to zauvažování o světě a životě, tedy spíš o jejich svinskosti a podlosti. Definitivně mi dochází, že lidi jako já – liberály – hrdina povídky považuje za spoluviníky svých i globálních trápení. Že by bylo lepší vzít svět pevně do ruky. Aspoň do té své. V těch společenských věcech má glosátor trochu hokej a zdá se, že bez přílišného rozlišování hází všechno do jednoho pytle. Polehčením mu budiž, že žádné fetování dlouhodobě krystalickému myšlení nepomáhá, takže takhle vzato jde o dobře vykreslený hodnotový bordel, který způsobilo nemírné braní drogy, zvané v Černém slunci gong. Však se taky na začátku snaží hrdina ze závislosti vyseknout. Ten popis připomíná slavnou pasáž z Francouzské spojky a odvykací nesnáze Gene Hackmana. To je vůbec častý pocit při čtení Fabiana – co mi to jen připomíná, kde už jsem to četl a viděl. Ano, i zmínka recenzentů o Sin City sedí. A jak si s černo-krvavými kulisami svého života poradí hlavní hrdina Žralok? Možná jsme si s Fabianem do oka vzájemně moc nepadli, ale jedno vím jistě – na happyendy ho neužije a svoje publikum (Kulhánek, Kotleta, Kopřiva….) by zklamat neměl.

Další články

Pro fanouška žánrovek je to asi těžko představitelná situace. Tedy - po desetiletích bez nich se najednou člověk snaží některé z nich „navštívit“ a pro sebe v nich něco objevit. Někdy se mu předsudky daří odhodit snadno, jindy si na ně ani nevzpomene, jak sviští s textem, často ale jakoby rval kvalt přes zuby převodovky. Dá se i nevybaven kontextem a zkušeností, pustit do Valkýr Roberta Fabiana?
Recenze

Valkýry aneb setkání nežánrového čtenáře s Fabianem

Pro fanouška žánrovek je to asi těžko představitelná situace. Tedy - po desetiletích bez nich se najednou člověk snaží některé z nich „navštívit“ a pro sebe v nich něco objevit. Někdy se mu předsudky daří odhodit snadno, jindy si na ně ani nevzpomene, jak sviští s textem, často ale jakoby rval kvalt přes zuby převodovky. Dá se i nevybaven kontextem a zkušeností, pustit do Valkýr Roberta Fabiana?
 | Tomáš Weiss
Pro Sudety byl rok 1938 krušný. Hitlerem podporované bojůvky dělaly ve spolupráci s částí německé menšiny dělaly co mohly, aby místním znepříjemnili život. Válka byla na spadnutí. Sudety nevolaly SOS, Sudety SOS povolaly. SOS – Stráž obrany státu.
Recenze

Zdivočelé Sudety

Pro Sudety byl rok 1938 krušný. Hitlerem podporované bojůvky dělaly ve spolupráci s částí německé menšiny dělaly co mohly, aby místním znepříjemnili život. Válka byla na spadnutí. Sudety nevolaly SOS, Sudety SOS povolaly. SOS – Stráž obrany státu.
 | Topi Pigula
V českých kinech má zrovna film Oni a Silvio o italském disco politikovi Berlusconim, za sebou geniální seriál Mladý papež, jako spoluproducent se podílel na natočení ságy Eleny Ferranty Geniální přítelkyně. Umí jako filmař nejen velkou nádheru opulentních obrazových záběrů, ale umí taky psát. Nejen podle svého scénáře, jak to udělal v knize Mládí. Jeho konceptuální kniha Nepodstatné záležitosti je dalším důkazem.
Recenze

Spisovatelský fotoateliér Paola Sorrentina

V českých kinech má zrovna film Oni a Silvio o italském disco politikovi Berlusconim, za sebou geniální seriál Mladý papež, jako spoluproducent se podílel na natočení ságy Eleny Ferranty Geniální přítelkyně. Umí jako filmař nejen velkou nádheru opulentních obrazových záběrů, ale umí taky psát. Nejen podle svého scénáře, jak to udělal v knize Mládí. Jeho konceptuální kniha Nepodstatné záležitosti je dalším důkazem.