Koncept si vymyslel takto: pouze podle portrétní fotografie neznámých osob sepíšu jejich životní příběh. Podle toho, jak fotografie zapůsobí, jaké asociace spustí. Autorem fotografií je Jakop Benassi, předpokládejme tiše, že portrétovaní s použítím svých fotek souhlasili, což by bylo slušné a taky u nechudého umělce jaksi právně bezpečnější.

Z lidské tváře a snad také částečně oblečení či postoje těla černobílých portrétu na nás z ničeho vyrůstá životní příběh, střídaný v mikro a makro záběrech, ponořený chvílemi do ironie, chvílemi načrtnutý s pochmurnou vážně. Ženy i muži, věkově spíš pozdní střední věk, snad aby už ve tváři bylo přece jen to podstatné zapsáno.

To, co by se jindy snažil dostat na filmové plátno v kombinaci obraz – zvuk si tady Sorrentino dobrovolně ponechal na své schopnosti vykreslit a zaujmout popisem, který je ale doplňován, zpřesňován a kolorován stylistickou groteskou, nemilosrdnými životními bilancemi, srážením vysokých podpatků na kolena a usazením machismu a pestrobarevné samicovatosti do kulis trapna a banality. Sorrentinova nejednoznačnost hledá u lidí častěji než perličky na dně nejrůznější kaly a bahna. Pro slabosti má ale pochopení, dokáže z nich poskládat zajímavě zřetězené linie, ve kterých se člověk dotýká dna a časem zase vynořuje na hladině. Intervaly a střídaní jsou nepravidelné, hrdinství je v našich životech většinou poskrovnu, zato malichernosti a nevyrovnanosti bychom mohli rozdávat. Vlastně to Sorrentinovo portrétování připomíná poslední soud. Co když i u něj bude stačit pro stručný průlet našim životem jedna fotografie?

Těch lidských portrétů je 23. Zkuste si napsat třiadvacet různých lidských životopisů a dejte jim všem rozličné důrazy, životní rytmy, naplňte jejich život historkami, prohrami i výhrami, dejte jim plasticitu – a to všechno bez zbytečného jančení fantazie, všechno v mantinelech uvěřitelnosti. Ano, takový člověk se mohl potkat na ulici! Kromě spisovatelského talentu musíte mít ještě hodně odpozorováno od života, umět být vnímavý, dokázat v určitých situacích nahrávat a později dostat do svého záměru. Možná se scenárista a filmový režisér v takových dovednostech zdokonaluje celý život – když postavu píše, když ji vysvětluje hercům, když ve střižně dbá na to, aby z postavy zůstaly ty správné poměry. Něco na tom Sorrentinovi prostě je. Ve schopnostech vyjádřit člověka několika větami a situacemi by se od něj mohl leckterý spisovatel hodně přiučit.