Petr Pithart se pravdy nebojí

A ještě jednu charakteristiku je nutné dodat: vše zároveň činí krásným jazykem, a ne onou hatmativou "politčeštinou". Což také není málo... Výbor politologických a historických esejí přitom začíná, možná překvapivě, několika básněmi z mládí, verši, které rozhodně neurazí. Proč se k tomuto neobvyklému kroku Pithart rozhodl, můžeme jen spekulovat, sám to vysvětluje tím, jak láska k poesii stála na počátku jeho dráhy coby "homo politicus".

Dráhy, která byla vlastně od samého počátku, a to nepomíjíme ani Pithartovu komunistickou romanci, mimořádně konsistentní. Skutečnost, kterou samozřejmě víme z Pithartových postojů, veřejných projevů, diskusí. Ovšem zde, ve svazku Prsty do ran I, máme pro onu empirii dostatek důkazů – vlastně, celých více než šest set stran. Což také není málo...

Nabízí se zde texty z let 1968 až 1989, přičemž hned ten první, otištěný 18. dubna 1968 v Literárních listech a komentující čerstvý akční program KSČ. Dlužno dodat, že se Pithart mimo jiné staví proti vedoucí úloze strany, věc i tehdy jistě ne zcela běžná. Jistě zajímavý je článek Politické strany a svoboda slova z 20, června 1968 (též Literární listy), z něhož nelze neocitovat: "Platí, že dokonce i v podmínkách formálně spolehlivě garantované svobody slova je faktická možnost monopolisovat šíření a interpretaci informací faktorem, který je s to zcela znehodnotit, ‘vyprázdnit’ pluralitní kvalitu politického systému, založeného na volné hře politických sil – politických stran především. A je koneckonců lhostejné, zda touto možností (monopolisovat...) disponuje soukromník Springer či stát – universální vlastník..." Nezní vám to, zaměníme-li jméno západoněmeckého tiskového magnáta za jiné, naše, až podezřele aktuálně?

A tak bychom mohli pokračovat, dostáváme se však již k textům, vycházejícím pouze v samizdatu, anebo v zahraničním exilovém tisku. Jako je tomu například u eseje Nečekání na Godota (Svědectví 54/1977), v níž Pithart zasvěceně (jak také jinak!) a zajímavě probírá kořeny Charty 77, včetně okolností jejího vzniku. Dnes samozřejmě věci známé, nicméně i tento – autentický pohled – stojí za přečtení. Rozhodně zábavný však je samizdatový fejeton Páteční úklid z 17. června 1977 – Pithart zde popisuje svůj pracovní den coby metař, oblíbeném to způsobu obživy, na pražském Petříně, popisuje exhibicionisty i další, popis vlastního zametání pak prolne s vtipným líčením soudního přelíčení, jehož byl poraženým aktérem. Proč tento příležitostný text zmiňujeme? Inu, protože je na něm krásně vidět, jak nápaditě dokáže Petr Pithart pracovat se slovem. Což také není málo...

Nemožno referovat o všech esejích, namátkou tedy: zamyšlení Dějiny, kampaně a národní sebevědomí (1986), v němž mimo jiné kriticky píše o tom našem typickém sklonu k mýtu o oběti a utrpení, delší text o významu T. G. Masaryka Uznání proroka v Čechách (1980), přičemž o TGM najdeme v knize textů víc, či rozbor Sociální a ekonomický vývoj Československa v osmdesátých letech (říjen 1989), poslední, a zároveň předjímající další vývoj – o tom ale bude druhý svazek Prstů do ran, jistě tak zajímavý a podnětný, jako úvodní.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista