K těm dvěma novelám mě přivedly hlavně dvě věci: recenze Borise Hokra na iLiteratuře a delší čas trvající snaha najít pár knih mimo současnou českou a světovou beletrii, která se někdy snaží být tak zaumná, až nudná a jindy vymýšlí příběhy tak nezáživné a tak na sílu, že se až chce umřít nudou. Robert Fabian prý píše akčně, s ničím se moc nepáře, jeho moderní kovbojky prý mají všechno, co se od takových příběhů čeká. Akci, spád, kulisy, slovník, atmosféru, syrovost i surovost. Ok, takže co to psal Hokr o první povídce Den skoro jako každý jiný?

„Den skoro jako každý jiný je zasazen do doby čtyři roky po ohlášení nárazu planetky Alléktó, která má vymazat lidskou existenci (a v podstatě všechen život na planetě). Společnost se dávno zhroutila a v předvečer finálního střetu se v troskách Prahy schází skupinka přeživších, aby si užili poslední mejdan. Jedna z nich je však zavražděna a hrdina s vojenskou minulostí vyráží na vlastní pěst pátrat po vrahovi. Má na to přitom jen několik hodin, než celý svět zcela nemetaforicky shoří. Neposkytnout poslední službu přítelkyni však nepřichází v úvahu…“

Hrdina se rýsuje od začátku stylově: nevyspalý (když ti nejde spát, si tvrďák) s batohem plné polní jde městem, které není v nejlepší kondici – beton, vraky aut, rezavé koleje, na zbytcích fasád stopy po kulkách a granátech, popraskaný asfalt, uměním není ani najít lidské ostatky v nejrůznějším stádiu ústupu ze slávy. Hrdina míří do BARu, nálevny, kde se slézají jemu podobní. Je po Velkém chaosu, lidská civilizace se sesypala jako domek z karet. Partička v BARu přežívá ze dne na den. Kouří a popíjí to, co se dalo ukořistit v okolí, všichni se tu tváří nihilisticky a nic jiného, než být tvrdí jim vlastně ani nezbývá. Říkají si přezdívkami a čekají na konec světa. Čtenář cítí alkoholický dech a šaty nasáklé tabákovým kouřem. Venku není bezpečno, vevnitř je nuda k zbláznění. Text pálí v krátkých dávkách další a další dialogy, nezdržující popisy, bez vysvětlování hlásí názvy a čísla zbraní a další techniky speciálních vojenských sil, jichž je hlavní hrdina vysloužilec. Bez asociací na americké filmy o SEAL jednotkách, nebo dokonce o Rambovi, se to u mě neobejde. Taky se mi míhají před očima sekvence z filmové Cesty McCarthyho. Co nepotěší v úvodu je, že se z jukeboxu BARu mimo jiné ozve i písnička Aleše Brichty. Představa „drsňáka z Arakainu“ nepobaví, ale otráví. Celá tahle paragánská apokalyptická střílečka se ale čím dál víc točí v kruhu svojí stylizace. V kulisách rozpadajícího se města propukne honička. Dobré tempo textu, takové jsem si sliboval. Horší je, že vyjadřovací prostředky seancí se opakují přes moc. A když člověk není milovník kurzů přežití nebo všelijakých army vychytávek, najednou má pocit, že je tempo dobré, ale prázdné. Začnu stránky číst zrychleně a přiznávám – i přeskakovat. Nějak to drhne, kurva!

Kdo je Robert Fabian? Prý se nechce veřejně ukazovat a má to tak zůstat. Dá se o něm najít zhruba tohle, asi self info: Seržant ve výslužbě, narozený v zatraceně nejlepším měsíci roku 1969. Jeho současnou obrannou pozicí je gauč na venkovské haciendě, kde pokuřuje kubánské doutníky a pije kafe po litrech, čte a občas přemýšlí. Sběratel bankovek všeho druhu, zvlášť těch vysoké kupní síly. Sběratel střeliva a zbraní – kterých zaručeně není nikdy dost a chleba nežerou. V mnoha ohledech konzerva do morku kostí. Zpropadený mezek. Sportovec spíš ze zvyku, týmových her se zásadně neúčastní. Univerzální dárce 0 NEG. Zdravotník. Vlastní klid a pohoda jsou mu nade vše. Zastánce toho správného pořádku, co si oblečení furt ukládá do komínků. Nemá rád lidi, hlavně ty cizí a společnost nevyhledává. Dobrovolně se nedruží. Řidič všeho, co má kola a pásy. Rajčák. Snílek. A lovec zombie.

Oukej, tak novela číslo dvě, Černé slunce – a ještě jednou základní charakteristika Borise Hokra:

"Místem děje je prostě Město, ohromný moloch, který dávno pozřel obilnice domovského státu, překročil hranice a obývá jej údajně tři sta miliónů obyvatel. Jedním z nich je i feťák v posledním tažení, přežívající na modré, okružní trase metra. Setkání se záhadnou kráskou a následná téměř smrtící nakládačka od mužů, kteří dotyčnou kamsi unesou, však probudí k životu monstrum – bývalého velitele speciální jednotky, který se zoufale snaží vymazat vzpomínky na to, co kdysi způsobil. Po brutálním detoxu se pouští do ulic odhodlaný zjistit, co se stalo s jeho „Hvězdou“ – a čtenáři je přitom dál jasnější, že to nemá v hlavě úplně v pořádku a že hranice mezi monstrem a hrdinou bude rychle překročena."

Černé slunce je uvedeno dvěma citáty: Svět patří těm, co se neposerou a Mrtvá krysa nepiští. Ten první je Bukowského a ano – i jazyk novely se mění. Je pestřejší, dál se hrne dopředu, ale udělá si čas i na nějaké to zauvažování o světě a životě, tedy spíš o jejich svinskosti a podlosti. Definitivně mi dochází, že lidi jako já – liberály – hrdina povídky považuje za spoluviníky svých i globálních trápení. Že by bylo lepší vzít svět pevně do ruky. Aspoň do té své. V těch společenských věcech má glosátor trochu hokej a zdá se, že bez přílišného rozlišování hází všechno do jednoho pytle. Polehčením mu budiž, že žádné fetování dlouhodobě krystalickému myšlení nepomáhá, takže takhle vzato jde o dobře vykreslený hodnotový bordel, který způsobilo nemírné braní drogy, zvané v Černém slunci gong. Však se taky na začátku snaží hrdina ze závislosti vyseknout. Ten popis připomíná slavnou pasáž z Francouzské spojky a odvykací nesnáze Gene Hackmana. To je vůbec častý pocit při čtení Fabiana – co mi to jen připomíná, kde už jsem to četl a viděl. Ano, i zmínka recenzentů o Sin City sedí. A jak si s černo-krvavými kulisami svého života poradí hlavní hrdina Žralok? Možná jsme si s Fabianem do oka vzájemně moc nepadli, ale jedno vím jistě – na happyendy ho neužije a svoje publikum (Kulhánek, Kotleta, Kopřiva….) by zklamat neměl.