MeziŘádky 26. 1. 2019

O trvalou přítomnost Bohumila Hrabala v knihkupecké nabídce se stará nakladatelství Mladá fronta ve volné, čtenářsky vděčné maloformátové ediční řadě. Ale zároveň se Mladá fronta před lety ujala nového vydání Hrabalových Spisů, na nichž se s Jiřím Pelánem podílí editorsky Václav Kadlec, který v letech 1992 až 1997 vydal dneska už jako komplet vzácný devatenáctisvazkový soubor Sebraných spisů Bohumila Hrabala. Nové Hrabalovy Spisy jsou sedmisvazkové a nyní je k mání svazek šestý. Jmenuje se Ze zápisníku zapisovatele a obsahuje část Hrabalovy publicistiky. Vychází ze zmíněné Kadlecovy edice a jeho asi nejpřitažlivější částí bude oddíl nazvaný Poletující obrazy. To je výběr z příležitostných Hrabalových textů, které knižně vyšly právě jen v Kadlecem vydaných Sebraných spisech a jsou to perličky zvonivé a jiskřivé, třeba text Co to je hospoda…

Z Hrabalových úvah však aktuálně stojí za přečtení alespoň pár vět z jeho rozhovoru se sebou samým z Domácích úkolů z pilnosti. Hrabal se Hrabala ptá: Pane Hrabale, jste nacionalista? A Hrabal odpovídá:

…jak mám být nacionalistou, když pocházím z Moravy, když mám vysedlé lícní kosti, tak jako celá naše rodina v širším smyslu, ty vysedlé lícní kosti mám jistě od nájezdu Avarů a Tatarů, možná i Maďarů… když jsem rostl jako chlapec, jako student jeden rok, a pak každé dva měsíce prázdnin na Balbínce, ulici, kde polovička obyvatel byli Němci, dělníci, kteří uměli hovořit tak dobře česky jako já, namátkou vzpomínám na jejich děcka, na Viloše Kiezla a Rudolfa Nietzscheho a Richarda Alkra, se kterými jsem byl přítel, tak nějak i v té naší široké rodině Bartlů, to je větev babiččina, jedna si vzala i brněnského Němce… Chodívali jsme do zahradnictví naproti pivovaru, kde kralovali Bulhaři, kteří uměli pěstovat fantastickou zeleninu… když jsem cestoval Maďarskem, projížděl jsem zrovna takovými městečky, které měly tu samou strukturu jako městečka Slezska a Moravy, tak jsem vlastně nejen v Maďarsku, ale i v Polsku už jako student se cítil doma, teď teprve mám pocit velké spřízněnosti s Maďary a Poláky a Židy, i když už je zevně všechno jinak… Ono stačí si přečíst jednu třetinu příjmení v telefonním seznamu a hned se přijde na jinačí myšlenky…

Tohle Bohumil Hrabal psal někdy před přibližně čtyřiceti lety. Telefonní seznamy bohužel zůstaly kdesi v městečkách, kde se zastavil čas. A protože není ve světě vyhledávačů po ruce a na očích takový jednoduchý dostupný a přehledný rejstřík, je možná i proto náckovství zas po letech drzejší a drzejší.

Téhle na sobotu ještě pořád časné ranní hodině náleží spíš lenivé procitání než nastražené uši. Ale přece jen to zkusím a nechám vás na chvíli v nejistotě, kdo je autorem následujících vět:

Co je dobrý život? Co je jeho opakem? Na tyto otázky žádní dva lidé neodpoví stejně. V naší zbabělé době popíráme velkolepost univerzálna a oslavujeme své lokální úzkoprsosti, takže se těžko můžeme na něčem shodnout. V naší degenerované době se lidé nesoustředí na nic kromě zpupnosti a osobního zisku – prázdní nabubřelci, podle nichž je dovoleno všechno, co přispívá k jejich malicherným cílům; prohlašují se za velké vůdce a dobrodince jednající v zájmu obecného dobra a všechny, kteří jim odporují, označují za lháře, hlupáky, závistivé ubožáčky a v přímém rozporu s pravdou i za nepoctivé zkorumpovance…

Kdepak, žádný moralizující komentátor české politiky. Takhle uvažuje Newyorčan René Unterlinden, vypravěč zatím posledního románu Salmana Rushdieho Zlatý dům, který záhy po jeho londýnském vydání uvedlo v českém překladu Davida Petrů nakladatelství Paseka.

Na každou novou knihu od Rushdieho se těším a také tentokrát jsem si přišel na své. Brilantní styl v kombinaci s vypointovaným dějem plným všelijakých zákrut a překvapení, prokládaný v dobře vážených dávkách podobnými sentencemi jako ta, kterou jsem právě četl. A v neposlední řadě smysl pro humor a ironii, obojí v černé barvě, žádné řachandy, ale koření někdy jen po anglicku suše, jindy jako indická masála. To když Rushdie připodobňuje vítěze posledních amerických voleb k temnému Jokerovi z batmanovského Gotham City: Z klaunů se stávají králové, staré koruny leží ve škarpě. Věci se mění. Tak to na světě zkrátka chodí. A na jiném místě je to od Reného téměř litanie:

Občas se stane, že záporáci vyhrají, a co potom má člověk dělat, když se ukáže, že svět, ve který věřil, je jen kulisa z lepenky a zpoza ní se vynoří temná planeta a řekne: Ne, já jsem svět. Jak má člověk žít mezi krajany, když neví, kdo z nich se počítá mezi těch víc než šedesát milionů, které tu hrůzu přivedly k moci, a kdo mezi těch devadesát milionů, které jen pokrčily rameny a zůstaly doma, nebo když mu spoluobčané říkají, že vědět věci je elitářství a že oni elity nesnášejí, jenže on odmalička neuvažuje jinak než tak, jak byl vychován, to jest s láskou k vědomostem, žádné vědění je moc, to je blábol, ale vědění je krása, a pak se tohle všechno, vzdělání, výtvarné umění, hudba, film, promění v důvod k opovržení a nakonec z tohoto Spiritu mundi povstane tvor, který se šine k Washingtonu, aby se zrodil na svět.

Ale Rushdie není kazatel zkaženosti a zkázy toho světa, píše přece, že záporáci vyhrají občas. Smysl svého psaní vidí podle mne v naději, že život je i přes ty temné a dočasné figury nádherný. A nebyl by to Rushdie bez poznámek na hraně otřepaných pravd, jako je tahle: Kdyby lidská povaha nebyla tajemná, nepotřebovali bychom básníky.

Třetí kniha je špalek složený dokonce ze tří svazků. Nakladatelství Argo vydalo kompletního Boba Dylana, totiž všechny jeho písňové texty od roku 1961 po rok 2012. Řazeny jsou podle alb, kterých vydal šestatřicet, a k textům každého z nich jsou přiřazeny ještě další z té doby, které se na album nevešly.

Dylanovy písně přeložila Gita Zbavitelová, název českého vydání se jen nepatrně liší od původního newyorského The Lyrics – texty: 1961–2012 a naznačuje tak, že je to bilingvní vydání, na levé straně anglicky, na pravé česky. Rejstřík respektuje anglické názvy, české jsou v závorce. Gita Zbavitelová ve své poznámce v závěru knihy upozorňuje, že respektovala význam a smysl, přesnosti dala přednost před rýmy a rytmem, čili nepřebásňovala. V Dylanově případě to byla podle mne volba správná, poetičnost patří k Dylanovu zpěvu, verše od počátku mířily k posluchači, nikoli ke čtenáři. Přesto si myslím, že stojí za to povahu Dylanovy poezie připomenout. Že je Dylan sice jedinečnou megahvězdou, ale že svítí proto, že dohlédá k těm úplně dole a cítí, kudy teče krev, podobně jako Rushdie v románech. Mezi osmi písněmi na albu Bezvěrci z roku 1983 se šestá jmenuje Union Sundown,v překladu Soumrak unie. Dylan v ní říká kromě jiného:

Práci, kterou jsi míval

dali někomu v Salvadoru

odbory jsou velký byznys, kamaráde

ale vymírají jak dinosauři

kdysi se plodiny pěstovali v Kansasu

ale teď je chtějí pěstovat na Měsíci a jíst je syrové

už to vidím, jak i vaše domácí zahrádka

bude jednou protizákonná

Nastal soumrak unie

a výroby v USA

byl to jistě dobrý nápad

dokud se do toho nevložila chamtivost

Tak tohle zpíval Dylan před pětatřiceti lety. Pokud jste pamětníci, jak to souzní s vaším tehdejším pohledem na svět? A jak s dnešním?

Mimochodem: tři dubnové Dylanovy koncerty v pražské Lucerně jsou pochopitelně vyprodané.