MeziŘádky 12. 1. 2019

Kniha, kterou vám doporučím jako první, nese ne příliš optimistický název: Politický řád a politický úpadek. Je to zatím předposlední kniha amerického politologa Francise Fukuyamy, vyšla poprvé v roce 2014, česky ji loni v překladu Luďka Lišky vydala společně v mé oblíbené velké černé edici ZIP nakladatelství Argo a Dokořán.

Fukuyama jako už dříve několikrát také v téhle knize opět poněkud pootočil svůj pohled na svět. Nedá se ale říct, že by změnil názor. Liberální demokracii považuje pořád za vrcholnou historickou etapu, základním motivem či smyslem téhle knihy je však postihnout proměnlivost politického vývoje lidstva a naznačit i jeho budoucí trajektorii. A vzdor tématu vloženému do názvu je to kniha překvapivě nadějeplná.

Fukuyama na velmi dlouhé historické ose ukazuje, jak se mění lidské společenství od tlup přes kmenová zřízení až k modernímu státu. V úvodu navazuje a odkazuje na předchozí publikaci Původ politického řádu z roku 2011. Ta česky nevyšla, ale od samotného autora o ní máme v úvodu téhle následující knihy řečeno podstatné a můžeme se proto ve Fukuyamových úvahách dobře orientovat. Politický řád a politický úpadek je pokusem o důkladnou analýzu historických procesů od francouzské revoluce po dnešek, přesněji do doby těsně před Trumpem. A Fukuyama velmi přesvědčivě dokládá jak tendence, tak jejich příčiny. Jednoznačným Fukuyamovým přesvědčením je, že se svět mění k lepšímu, že lidem se žije lépe, i když pochopitelně nikdy ne všude stejně a dočasné regresy jsou součástí vývoje. Za tři pilíře prosperity lidstva považuje stát, rozuměj fungující státní správu a její instituce, dále právo, tedy právní řád, a třetí nezbytnou podmínkou je odpovědnost, a myslí tím odpovědnost demokratickou, nikoli blahovůli autokrata.

Zajímavý a inspirativní je Fukuyamův pohled na posloupnost událostí. Tu považuje za zásadně důležitou. Kde zavádění demokracie přišlo dřív než budování státní správy, vzniká snadněji klientelistické prostředí a začne se vzmáhat korupce, systém je méně či více dysfunkční. Jinými slovy demokracie sama o sobě nezaručuje dobře fungující politické prostředí, je to naopak: může fungovat jen ve funkčním uspořádání.

Oblíbeným Fukuyamovým příkladem je srovnání Argentiny a Spojených států. Podobné podmínky klimatické, teritoriální i historické přinášejí velmi odlišný výsledek, což dokládá roli lidského faktoru. Spojené státy vykazují dlouhodobě i přes prvotní potíže a chyby, přes dočasné výkyvy rozvoj a prosperitu. Argentina neměla dobré otce zakladatele jako USA. Jeden z těch argentinských, diktátor Juan Manuel de Rosas, rozděloval dobytá indiánská území svým příznivcům, nevybudoval žádné instituce, natož aby nechal vzniknout ústavě. Dožil po vojenské porážce a útěku ve Velké Británii. A jako na houpačce se Argentina pohybovala až do 21. století: populismus a nedodržování demokratických pravidel včetně vojenských diktatur. Rozumná hospodářská politika státu byla bez odpovídajícího politického řádu stále v nedohlednu a země přes obrovský potenciál neprosperovala.

Velkou část svých výkladů věnuje Fukuyama samozřejmě Číně. Z Maova neblahého dědictví se vyhrabala politickou reformou, která zavedla zákonnost. Jenže nad ní pořád stojí komunistická strana se svými vlastními pravidly. Fukuyama připouští, docela překvapivě, že autoritářský systém v dobrých rukou může fungovat lépe než demokracie, ale nejen pro Čínu platí to, čemu tam říkají „problém špatného císaře“. Dneska to vypadá jako varovný odhad. Fukuyama dopsal svou knihu dlouho předtím, než čínský parlament zrušil omezení funkce prezidenta a viceprezidenta na dvě funkční období a Si Ťin-pching tak může pokračovat ve vedení země i po roce 2023. Také v souvislosti s nařízeným zablokováním informací z Panama papers týkajících se generálního tajemníka strany, jeho rodiny a dalších vysokých funkcionářů v čínských médiích je další vývoj v Říši středu dost obtížné předvídat.

Za základní větu a vzkaz knihy Francise Fukuyamy Politický řád a politický úpadek s podtitulem Od průmyslové revoluce po globalizaci demokracie je však toto přesvědčení: Politický úpadek není totéž co úpadek civilizační. A poptávka po kvalitních demokratických vládách a s nimi spojené ekonomické prosperitě roste. Dokládají to podle Fukuyamy nejen masové protesty od Kyjeva po São Paulo, ale i migrace.

A teď z úplně jiné pomyslné knihkupecké police. O Vánocích jsem sáhnul po další knize Johna le Carré, která nedávno vyšla. Jmenuje se Dědictví špionů a moje očekávání nezklamala.

Dnes už nestor žánru zvolil svému věku a zkušenostem praktickým i literárním odpovídající příběh. Agent britské tajné služby na penzi je znovu povolán do centrály. Žádá se po něm, aby objasnil jednu velkou akci z přelomu padesátých a šedesátých let, tedy z doby velmi horké fáze studené války. Britové a východoněmecká Stasi spolu tehdy hráli složitou a tvrdou hru, umírali při ní lidé a jejich přeživší děti se domáhají satisfakce. Jenže v Londýně zjišťují, že o akci, které se le Carrého hrdina účastnil, nemají žádné obvyklé záznamy.

Román Dědictví špionů je výtečnou klasikou. Užijete si napětí, zvědavost vám nedá knihu odložit. A zvláštní bonus pro nás, české čtenáře. Část tehdejšího dramatu se odehrává i v Praze. Le Carré prokazuje její dobrou znalost, ale i jeho hodnocení české rozvědky a kontrarozvědky je zajímavé. Prozrazuje, že s nimi měl co do činění a že je Britové brali jako vážného protivníka.

Thriller Johna le Carré Dědictví špionů vydalo nakladatelství Mladá fronta v překladu Veroniky Volhejnové.

Topol je od druhé poloviny 20. století nepominutelné příjmení z rejstříku české literatury. Josef Topol patří, i když narozený o rok dříve, ke generaci šestatřicátníků, knihu o nich napsal Pavel Kosatík, jmenuje se Ústně více a vyšla v roce 2006.

O Josefu Topolovi samotném vyšla kniha až loni, i když vznikala v letech 2003 až 2005. S Josefem Topolem ji připravoval Karel Hvížďala, ale jak v úvodu prozrazuje, nebyl to obvyklý rozhovor, ale naslouchání Topolovu vyprávění, které jen doplňoval otázkami a v knize pak výběrem dobových dokumentů z deníků, dopisů a novin. Proto se taky kniha jmenuje básnicky a také hudebně: Sezóny srdce. Collage in adagio.

Do téhle vzpomínkové koláže patří také fotografie. Zachycují Topolovi blízké počínaje prarodiči a syny Jáchymem a Filipem konče. Pocit důvěrnosti je asi nejvýraznějším znakem téhle zpovědi – málokterá životopisná kniha dokáže být tak otevřená a zároveň neokázalá. Asi nejcharakterističtější epizodou je historka s Topolovým podpisem nepodpisem textu Dva tisíce slov v roce 1968. Topolovi do Poříčí nad Sázavou měla zavolat sekretářka z Divadla za branou, ale prý se nedovolala a Topola podepsala, stejně jako podepisovala jeho mzdovou výplatnici. Josef Topol to vyprávění uzavírá: O tomhle jsem nikdy nikomu, ani estébákům, nic neříkal. Jednou tam je mé jméno, tak platí!

Kniha Sezóny srdce. Collage in adagio vyšla po takové době od vzniku proto, že Josef Topol si vymínil její publikování až po své smrti.

Druhým a řekl bych, že podobně vzrostlým Topolem je Jáchym. Jemu teď vyšel výbor z publicistiky nazvaný Výstup Jižní věží. Jáchym Topol patří do první řady současných českých prozaiků, což připomínat ani nemusím. Ale je také výtečným novinářem, který považuje za královnu žurnalistiky reportáž. Těch napsal výtečných dost a jsou páteří tohoto svazku, i když ten nese titul podle sloupku z roku 2010. Výstup Jižní věží není o horolezeckém výkonu, ale je to imprese z letní návštěvy velké věže svatovítské katedrály.

Obě topolovské knihy vydalo nakladatelství Torst.