MeziŘádky 29. 12. 2018

Nakladatelství Argo dokončilo v krátkém čase české vydání famózní třídílné biografie Franze Kafky, na níž německý literární vědec Reiner Stach pracoval osmnáct let. Třetí svazek je věnován rokům 1916–1924 a nese k prostému názvu Kafka podtitul Roky poznání, překladatelem byl tentokrát Petr Dvořáček. Před Stachem smekají, jak se dá vyčíst z dostupných zdrojů, všichni recenzenti a můžu se k nim jen připojit. A ze Stachova pozoruhodného díla jen ocituji, co napsal o Kafkovi ve svém Velkém bestiáři moderní literatury z roku 1922 rakouský spisovatel Franz Blei:

Kafka je velmi zřídka vídaná, namodralým světlem pableskující čarokrásná myš, která nežere maso, ale živí se bylinkami. Její pohled fascinuje, neboť má lidské oči.

Do druhé poloviny se překlopil jiný významný projekt, Deník Pavla Juráčka. Nakladatelství Torst vydalo už třetí ze čtyř svazků, tenhle zahrnuje roky 1959–1974. Juráčkova pozoruhodná kronika podstatné části druhé poloviny československého 20. století je bezprecedentním literárním dílem, přesně tak, jak si to jeho autor předpovídal. Nikdo, kdo má vážný zájem pochopit, co se tu od padesátých do osmdesátých let dělo, se bez četby Juráčkových deníků nemůže obejít. Spojuje se v nich dobová faktografie s osobními prožitky, je to unikátní spojení projevené literárně suverénní formou. I z Juráčkova Deníku jsem kousek vybral, z 19. února 1970, tedy z doby, kdy už se rozjela normalizace a Juráček se pokouší pojmenovat, co to znamená:

Mám nutkání věřit, že kdosi vydal rozkaz ke zničení Československa, k nenápadnému, ale důkladnému zničení této země, a že se oddíly pologramotných byrokratů horlivě pustily do práce… Dílo, na němž pracují, nemá styl. Bourají a ničí a likvidují bez rozpaků, lhostejně a systematicky, jako by přišli z jiné planety… Kam to však povede a kde to skončí, tato důkladná inventura vedená mstou a záští a uraženou ješitností a bolavou méněcenností těch, co vylezli z děr padesátých let, z těch nejhorších, z těch nejméně výnosných, kde čekali a čekali, až konečně přišla jejich doba? To není ani druhá, ani třetí garnitura, to je podsvětí, odpad, svinstvo, které už si ani na nic nehraje a nic nepředstírá. Jak bude jednou Husák vysvětlovat, co se to stalo, že mu nezbylo, než se spojit se sebrankou a tvrdit, že s její pomocí vyvede zemi z obtíží?

Juráčkův Deník není snadné, natož kratochvilné čtení. Ale strhující.

Pokud ovšem kratochvíli potřebujete, a kdo by ji nepotřeboval, protože smích je nejlepší prevence i lék na kdeco, sáhněte po libovolném ze tří svazků Lexikonu lidové tvořivosti z dob socialismu, jak zní podtitul knížky Po práci legraci. Jan Nejedlý a Jakub Šofar nejdříve posbírali všelijaké vtípky a dobové výrazy do jedné knihy. Ta vyvolala nečekaně velký čtenářský zájem, a tak nakladatelství BizBooks společnosti Albatros Media nabídlo pokračování. Najdete v něm žertovné, ale i neveselé epizody, ale především vysvětlení dnes prakticky nesrozumitelných slov či označení. Jedno za všechny: zní Praha/Děčín a byla to přezdívka skupinyAC/DC, neboť první část byla jednou ze státních poznávacích značek Prahy a druhá část, tedy DC, Děčína.

Hlavním tahounem knižní kultury jsou ovšem i dneska pořád příběhy. Z české prózy považuji za hodné pozornosti dvě nedávno vydaná vyprávění. Za oběma stojí autorky, které potvrzují, že současnou produkci čím dál výrazněji charakterizují právě ženy. Tereza Semotamová napsala román Ve skříni. Je to v ich-formě psaný záznam o všedních dnech pořád ještě mladé ženy, které se rozpadl dosavadní svět a ona se pokouší o novou trajektorii. Název Ve skříni je návěštím trochu groteskní situace – vypravěčka se totiž rozhodne bydlet ve skříni po sestře v městském vnitrobloku. Ale tahle zvláštnost není zas tak důležitá, jde o hledání sebe a cesty.

Vlastně o to samé jde v knize Pavly Horákové Teorie podivnosti. I její hrdinka-vypravěčka patří do intelektuální vrstvy. Pavla Horáková tohle sociální ukotvení posiluje i formálním uspořádáním, jako by šlo o záznam pro sociologický výzkum. Přitom je ale její Ada Sabová stejně nejistou hledačkou jako trochu anonymnější postava Terezy Semotamové.

Obě tyhle prózy považuji za reprezentativní právě proto, že napovídají, jak se náš svět mění. Že v našem civilizačním okruhu se na životním stylu začíná projevovat rostoucí počet singlů – a obě autorky to, nevím do jaké míry vědomě, zachycují. Vypravěči-muži se proti tomu drží tradičnějších půdorysů, bližší je jim klasická historka a zmíněné sociálně podmíněné pnutí pomíjejí.

Romány Terezy Semotamové Ve skříni a Pavly Horákové Teorie podivnosti vydalo nakladatelství Argo, které se, jak vidno, zaměřuje čím dál víc na současnou českou prózu.

A jako poslední letošní tip jsem vybral právě román doslova chlapský. Jiří Šulc překvapil před jedenácti lety, tehdy ve svých osmatřiceti letech, zralým románem o Gabčíkovi a Kubišovi Dva proti Říši. Tématům z moderní historie se věnoval i v dalších knihách a letošní novinkou zamířil ke zřejmě pro Čechy nejtraumatičtějšímu momentu 20. století – tragédii symbolizované Mnichovskou dohodou. Román nazval Zrádci a je to podle mne mimořádně řemeslně propracovaná próza, v níž se velmi věrohodně prolínají skutečné události s literární fikcí.

Román začíná v roce 1935 scénou na česko-německé hranici. Český zpravodajec jde na setkání se svými německými agenty. Jenže je to léčka, ale Čech z ní unikne. Půdorys téhle epizody se pak v románu v různých podobách opakuje: rozehrané partie nejsou dohrávány, končí jinak, než hráči zamýšleli. Děj se odehrává ve třech linkách. První je právě ta zmíněná zpravodajská. Hlavní postavou je legendární československý šéfšpión František Moravec. V druhé dějové linii sledujeme příběh Emanuela Kubce, respicienta finanční stráže ve Varnsdorfu, a jeho kolegů. Třetí rovina se odehrává především v berlínské kanceláři admirála Canarise a vystupují v ní tehdejší německé špičky, které sledovaly Hitlerovo počínání s obavami a rozhodli se ho zastavit.

Román Zrádci nemá prakticky, až na jednu milostnou výjimku, žádný happy end. Jednak proto, že tehdejší události proběhly tak, jak proběhly, ale pro Šulce je princip špatných rozhodnutí a zklamání také prostředkem, kterým udržuje čtenářovu pozornost. Skoro by se dalo říct, že je to vzrušující hra, žargonem řečeno sexy.

Šulc si také dovolil i jednoznačné obrazoborectví. Do souboje české rozvědky s abwehrem vřadil postavu Paula Thümmela, proslulého pod krycím označením A-54. Ten žije v širším povědomí jako kladný hrdina, který Československu prospěl. Šulc tuhle legendu nemilosrdně kácí, ukazuje ho jako figuru nevěrohodnou a dokonce škodlivou. S ním se ovšem veze i Moravec, který ho považoval za eso a podle Šulcova pojetí se tímhle příslušníkem abwehru nechal parádně vodit za nos. Moravcovo zdůrazňování Thümmelova významu v pamětech tak získává pachuť sebeobhajoby, potřeby zakrýt vlastní slabé místo.

Šulc proti téhle legendě staví jiné hrdiny, také skutečné, kteří za svou věrnost Československu zaplatili životem. Takový byl například Hugo Zappe, kterého odhalil a tak poslal na popraviště právě Thümmel.

Mimořádně čtivé pak jsou pasáže, které líčí jednání Chamberlaina s Hitlerem, také proto, že Šulc má k Chamberlainovi zcela jednoznačný postoj. Naivní mírotvorce, pro nacisty užitečný idiot.

Také název románu Zrádci svědčí o Šulcově výbavě pro hru. Tím slovem lze označit řadu aktérů, záleží na úhlu pohledu. Zároveň totiž Šulc jasně vyjadřuje, kdo je zrádcem skutečným a kdo zdánlivým.

Napínavý román Jiřího Šulce Zrádci vydala Euromedia v Knižním klubu.