Posbírala také několik literárních ocenění, včetně prestižní Premio Campiello. Argo ji sice inzerovalo s odkazem na Elenu Ferrante, ale Donatella (Di Pietrantonio) je spisovatelka, která tuto berličku nepotřebuje. Je to jiný autorský typ a obstojí sama za sebe. Jediným pojítkem k Ferrante je jejich společná literární matka. Obě, tedy (Di Pietrantonio) i Ferrante, se totiž explicitně hlásí k vlivu Elsy Morantové, jedné z největších italských spisovatelek (i mezi spisovateli) dvacátého století.

Dvě matky Navrátilka je uvedena citátem z románu Menzogna e sortilegio (Lež a kouzlo), jímž Elsa Morantová v roce 1948 debutovala jako romanopiskyně. Volba není náhodná: vypravěčka a protagonistka Lži a kouzla má podobně jako Navrátilka (název románu odkazuje k přezdívce vypravěčky) zkušenost dítěte dvou matek, jedné biologické a druhé sociální, a po jejich smrti vypráví rodinnou historii i s cílem najít sama sebe a své místo v labyrintu vášní svých předků. Pro Elsu Morantovou, jejíž vlastní rodinná historie byla velice komplikovaná a sama měla dva otce a dvě matky, bylo mateřství a vztah dítěte a matky celoživotním literárním tématem a zdá se, že pro Donatellu (Di Pietrantonio) platí totéž: zatím se mu věnovala ve všech svých knihách.

Skutečné jméno její Navrátilky neznáme — možná proto, že ve chvíli, kdy ji adoptivní rodiče bez jejího souhlasu vrátí do původní, biologické rodiny, ztrácí ho spolu se svou identitou bezstarostné třináctileté dívky z dobré a spořádané rodiny.

Ze dne na den se z ní stane „ta, která se vrátila“, jenže jako Navrátilku ji vidí a označují ostatní, ona sama najednou neví, kdo vlastně je. Donatella (Di Pietrantonio) při své říjnové návštěvě Prahy citovala svou sardskou kolegyni Michelu Murgiovou, která problém Navrátilky shrnula výstižnou větou: „Člověk nemůže zjistit, kým je, když neví, čí je.“ Murgiová sama téma dvou matek zpracovala v úspěšném románu Accabadora, který vyšel česky v roce 2014. Jenže její hrdinka se nemusela potýkat s traumatem dvojího opuštění: adoptivní matka se jí nikdy nevzdala. V případě Navrátilky tíži prožívání nedobrovolného návratu navíc komplikuje i její křehký věk. V českých anotacích je označována za „holčičku“, jenže Navrátilce je třináct let, je už v pubertě, začíná menstruovat, uvědomuje si své ženství, což je zejména patrné v pasážích líčících její sbližování s vlastním, nečekaně blízkým, a přece cizím bratrem Vincenzem. Trauma dospívání, které je nevyhnutelně spojeno s nutností sám sebe defin -vat, vylíhnout se z beztvaré kukly a někým se stát, je tak v jejím případě prohloubeno otřesem ze ztráty zázemí, jistot. Navrátilka zjišťuje, že už jednou opuštěná byla: její biologická matka se jí jako půlročního nemluvněte dobrovolně vzdala a „přenechala“ ji neplodné manželce vzdáleného bratrance. A tahle její náhradní matka ji nyní bez vysvětlení vrací zpátky. Není divu, že si dívka připadá jako vadný výrobek, který bylo třeba reklamovat.

Kdy bude „pak“?

Vypravěčkou románu je už dospělá Navrátilka, která nezastírá, že šrámy na duši, jež utržila jako třináctiletá, nikdy tak docela nezmizely a stále o sobě dávají vědět, čímž popírá ono konejšivé úsloví o čase, který všechny rány zhojí. Třebaže je mezi vyprávějícím a vyprávěným já velký časový odstup, síla prožívání nedospělé Navrátilky je autentická, není ničím fitrovaná. Velmi zřetelně z jejího vyprávění vysvítá jeden zásadní problém: pocit méněcennosti způsobený faktem, že s ní dospělí nejednají na rovinu, domlouvají se za jejími zády, tají před ní pravdu a ohánějí se výmluvou, že jí to chtěli říct až pak. „Nejsem žádný balík, už mě nesmíte přesouvat sem a tam,“ reaguje Navrátilka na informaci, že se její matky rozhodly poslat ji na gymnázium do města, což pro ni znamenalo další vykořenění ve chvíli, když si v původní rodině, zvlášť díky rodícímu se pevnému poutu s mladší sestrou Adrianou, začínala zvykat.

Je třeba si položit otázku: A kdy nastane ono „pak“? Jak ten okamžik poznáme? Existuje nějaká věková hranice, po jejímž překročení je člověk rázem schopen přijmout a vstřebat kruté, bolestné, nepříjemné pravdy? Zvlášť když ho předtím nechávali žít v měkké bublině nevědomosti?

Navrátilka musí pravdu odhalovat sama a tou nejbolestnější a současně nejúlevnější je pro ni zjištění, že její matky jsou stejně tak nedospělé, nejisté, zmatené a zranitelné jako ona. Cizí jazyk Příběh Navrátilky se odehrává v sedmdesátých letech, kdy italskému ekonomickému zázraku došel dech dřív, než vůbec stihl dorazit do všech koutů země. Region Abruzzo, kde se Donatella (Di Pietrantonio) narodila a kam umisťuje děj svých knih, leží ve střední Itálii, je převážně hornatý a jeho východní hranici tvoří Jaderské moře. Moře, které v té době objevily už miliony turistů, ale pro obyvatele horských vísek a městeček ve vnitrozemí zůstávalo čímsi bájným a neznámým.

V románu plní moře dvojí symbolickou funkci: je to prostor volnosti, ale i neznáma, naděje, ale i nebezpečí, sblížení, ale i možné ztráty. Není náhoda, že poslední obraz románu nám ukáže dvě ženské postavy v objetí uprostřed nedozírné mořské hladiny. Italská kritika byla při interpretaci takového explicitu nejednotná: nemohla se dohodnout, je-li to obraz ztroskotání, nebo záchrany. Lze v něm však vidět obojí, zejména pak akcent toho, že kdo se jednou topil, ponese si s sebou už navždycky noční můru zoufalé snahy udržet se na hladině a potřebu mělkého dna.

Rozdíl mezi původním a novým bydlištěm Navrátilky navíc nespočívá jen v rozdílu mezi městem a vesnicí, mezi poměrným blahobytem a naprostou chudobou, mezi otevřeným obzorem moře a uzavřeností horské krajiny. Změna se projevuje i v rozdílné mentalitě, a to nejen v rámci dvou rodin, ale i celého prostředí, a také v rozdílném jazyce. Navrátilka se vrací z prostředí, kde se hovořilo italsky, do míst, kde je dorozumívacím jazykem dialekt, což jen násobí její zoufalý pocit cizoty.

S problémem diglosie se spisovatelé v Itálii potýkají de facto od chvíle, kdy byla toskánština ve čtrnáctém století povýšena na jednotný literární jazyk, a sjednocením země (1861) se nejen nevyřešil, ale naopak získal na naléhavosti. Otázka kulturního převodu se tak pro literáty stává součástí jejich osobní poetiky, zejména když chtějí psát o svých rodištích, o místech, kam se sice italština kanály médií a školství už dostává, ale kde se dosud žije v dialektu. Donatella (Di Pietrantonio) sama pochází z venkovského a horského prostředí, kde se mluvilo výlučně dialektem. S italštinou se poprvé setkala až ve škole a přiznává, že když začala psát — debutovala až jako téměř padesátiletá románem Mia madre e un fime (Má matka je řeka, 2011) —, chtěla zejména předvést, jak dobře se italsky naučila a jak bravurně tento jazyk ovládá po stylistické stránce. Za zmínku stojí fakt, že Donatella není spisovatelka z povolání. Profesí je dětská zubařka. Což rozhodně není handicap, právě naopak. Umožňuje jí to mnohem větší tvůrčí volnost, jelikož ji psaní neživí a ona se nemusí podřizovat diktátu literárního provozu. Vysvětluje to však, proč s vydáním prvotiny tak dlouho otálela. V Navrátilce, což je její třetí kniha, už po exhibici stylistické okázalosti a lexikálním bujení není ani stopy. V tomto ohledu prý autorku nejvíc ovlivnila maďarská spisovatelka Agota Kristofová, a to nejen svou zkušeností exulantky píšící adoptivním jazykem — v jejím případě francouzštinou —, ale také úsečností a strohostí stylu. V Navrátilce je proto větná i narativní syntax osekaná na dřeň a slovní zásoba je věcná, úsporná: vypravěčka si vystačí s málem výrazových prostředků, záměrně s nimi šetří. Na slovo skoupí vypravěči překladateli práci neusnadňují, ač by si snad nezasvěcenec mohl myslet pravý opak: ve strohém stylu se totiž neskryje žádný falešný tón, každá chyba je hned vidět. Marina Feltlová svůj nelehký úkol zvládla a román převedla do češtiny s velkým citem.

Zní to tak banálně a tak často se na to zapomíná. Hlavní jistotou dětského světa je vědět, kam patřím a také komu a ke komu patřím.

A Donatella (Di Pietrantonio) nás svým románem nutí si tuto prostou pravdu uvědomit. Ukazuje nám, že na svět, kde není jisté nic, nelze děti trénovat tím, že jim jistoty odepřeme hned od začátku, protože bezpečný svět dětských jistot je sice možná iluze, ale díky ní jsme pak jako dospělí odolnější a umíme lépe čelit realitě.

Za zmínku stojí fakt, že Donatella není spisovatelka z povolání.

Alice Flemrová, autorka je italianistka a překladatelka, text vyšel v literárním měsíčníku Host 2/2019