MeziŘádky 15. 6. 2019

Rakouský spisovatel Robert Menasse se v rozhovoru pro Právo před volbami do evropského parlamentu obával, že posílí populisté. Volby nakonec tak zle nedopadly, možná až překvapivě posílili liberálové a také Zelení na úkor lidovců a socialistů.

Proč jsem začal dnešní doporučení dobrých knih tímhle ohlédnutím? Protože Robert Menasse je mezi evropskými spisovateli patrně nejpoučenějším znalcem unijního projektu, jak historie a idejí, z nichž vzešla, tak současného fungování unijní administrativy, tedy Parlamentu, Komise i Rady Evropy. Před lety se rozhodl, že napíše o Evropě román, jehož protagonistou měl být úředník Komise, a představoval si jakousi dekadentní evropskou elegii. Vydal se do Bruselu, aby bruselskou byrokracii prozkoumal. A po mnoha měsících, kdy navštěvoval instituce a jejich zaměstnance, musel své předchozí názory hodně opravit. K nejdůležitějším zjištěním patřilo, že hlavním problémem unie není takzvaný Brusel, ale politici jednotlivých členských států, kteří musí doma předstírat boj o národní zájmy a tak místo domluvy předvádějí, jak brání své státy. Ve zmíněném rozhovoru to Menasse formuloval takto:

Šéfové evropských států a vlád z nacionální zarytosti nepřipouštějí ve velkých otázkách žádná společná rozhodnutí, protože stále brání iluzi národní suverenity. Jsme tak v situaci, kdy národní státy nefungují a Evropská unie fungovat nemůže, protože ji jednotlivé státy blokují. EU tak působí jako nefunkční model, což dál nahání voliče doprava.

A národovecký přístup hodnotí Menasse nekompromisně jako zpozdilý a neúčinný těmito slovy:

Důslednější nacionalismus situaci nezachrání. Hlavně proto, že všechny velké výzvy, před kterými stojíme, jsou už dávno nadnárodní. V rámci národních hranic dnes nic nevyřešíte… Národní státy nedokážou zkrotit nadnárodní koncerny, mezinárodní finanční trhy, nedovedou regulovat finanční toky. Mezinárodní teror, masová migrace, světový obchod, internet a s ním spojené problémy, globální oteplování – můžeme si sepisovat dlouhé seznamy toho, co všechno dnes musí být vyřešeno politicky, ale nic z toho nedokáže zvládnout žádný malý stát sám o sobě.

Robert Menasse tedy na základě toho, co v Bruselu poznal, onen zamýšlený román promyslel úplně znovu, a povedlo se mu to tak dobře, že když ho předloni konečně vydal, dostal za něj jedno z nejprestižnějších ocenění ‒ Německou knižní cenu. Román se jmenuje Die Haupstadt, tedy Hlavní město, a česky ho letos ve znamenitém překladu Petra Dvořáčka vydalo nakladatelství Kniha Zlín společnosti Albatros Media.

Menasse románem Hlavní město dozrál podle mne do galerie svých velkých krajanů, od Roberta Musila přes Stefana Zweiga a Josepha Rotha po Thomase Bernharda. Hlavní město zalidnil nejen úředníky z bruselských kanceláří, ale řadou dalších postav včetně starého Belgičana, v němž ztělesnil jednoho z posledních přeživších a ještě žijících vězňů z Osvětimi. Tenhle motiv není okrajový: Menasse totiž připomíná i v dalších pasážích Osvětim jako klíčovou zkušenost, která stála u zrodu evropského sjednocování. A jednoznačně také vyjadřuje smysl této geneze, který platí stále: nacionalismus a rasismus vedou vždycky nakonec k Osvětimi.

V Hlavním městě se prolíná více souběžných příběhů. V tom z bruselských kanceláří autor portrétuje tamější úředníky v  osobních i profesních vztazích, žádná monstra, ale častěji spíš oběti prostředí, které není žádnou idylkou. Vystihl přesvědčivě kromě jiného i jeden z typických tamějších fenoménů ‒ řada věcí se řeší napříč a skrze osobní vazby. Je to jeden z nejvydařenějších popisů politického řemesla, jaký je v současné beletrii dostupný. Právě na něm je znát, jak dobře se Menasse na román připravil průzkumem terénu. Včetně třeba přístupu Britů a v Menasseho charakteristice je vložena i jedna z britských iluzí, která vedla k brexitu, a teď cituji: …bylo železnou zásadou britské politiky znemožnit každý další transfer národní suverenity do Bruselu. Penězi z EU renovovali svůj dokonale zrezivělý Manchester, jenže vděční nejsou, ale považují dnes vypulírované manchesterské fasády za důkaz, že kapitalismus manchesterského ražení pokaždé zvítězí nad všemi konkurenty.

I tahle kratičká pasáž napovídá, že román je po kunderovsku protkán esejistikou, někdy v autorské řeči, často a výrazněji však prostřednictvím postav jako v případě rakouského univerzitního profesora, který zde reprezentuje účastníky nejrůznějších poradních sborů.

Přes výraznou poznávací funkci je však Hlavní město především románem. Je to spletenec příběhů a výrazný obraz, v jehož zlatém řezu je umístěno klíčové jeviště dneška, Unie, která je podle Roberta Menasseho pro přežití evropských národů v globálním světě naprosto zásadní.

Menasseho román Hlavní město můžeme považovat za jedinečné literární vyprávění o tom, jak se láme dnešní chleba na evropské úrovni. Co se děje u nás a z jakých základů se odvíjí naše domácí politika ‒ taková beletristická kniha ještě napsána, pokud vím, nebyla. Jen některé se tohoto tématu alespoň dotýkají, jako například román Radky Denemarkové Hodiny z olova, o kterém jsem se už nedávno zmiňoval. Ale publicistika tento úkol plní docela dobře. Jedním z posledních úspěšných pokusů o pojmenování našich trablů i nadějí je rozhovor dvou mladých novinářů Filipa Zajíčka a Kirilla Ščeblykina s jejich slovenským kolegou Martinem M. Šimečkou v knize Jsme jako oni.

Martin M. Šimečka zná díky svému novinářskému působení stejně dobře jako Slovensko i Česko. V letech 2006 až 2008 byl dokonce šéfredaktorem týdeníku Respekt a pak v něm ještě osm let pracoval jako editor, dneska je redaktorem slovenského Denníku N. Ščeblykin se Zajíčkem si Šimečku vybrali právě pro jeho dvojdomost a jako představitele generace, která se podílela na formování současnosti. Před třiceti lety byl Šimečka mezi zakladateli slovenské Veřejnosti proti násilí.

Název knihy Jsme jako oni může být pro někoho příkrý, ale vyjadřuje hlavní linku Šimečkova ohlížení. Šimečka totiž říká, že po listopadu 89 ti, kteří tehdy dokázali položit režim, v budování toho nového selhali. Do knihy je zařazena kromě jiných textů i jeho pět let stará zásadní reflexe na tohle téma nazvaná Intelektuálové nepřevzali zodpovědnost, tak musel někdo jiný.

Šimečka se nebojí přiznat nejistotu, ale právě díky přemítavému přístupu dokáže nacházet věrohodné a přesné charakteristiky politiků a jejich postupů. Otázky i odpovědi směřují na českou a slovenskou scénu, ale Šimečka se znalostí pečlivého pozorovatele a analytika vysvětluje současný politický pohyb v kontextu celé střední Evropy, nachází analogie i rozdíly v Polsku, Maďarsku a Rakousku. V knize se dokonce role částečně obracejí, to když se Šimečka začne vyptávat svých zpovědníků, jak oni se dívají na věci, které ho zajímají.

Knihu-rozhovor Filipa Zajíčka a Kirilla Ščeblykina Jsme jako oni s podtitulem Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech vydalo nakladatelství Paseka.

Jako doplňující četbu k Menasseho románu i k rozhovoru s Martinem M. Šimečkou doporučuji nový překlad nejznámější knihy francouzského filozofa Juliena Bendy Zrada vzdělanců. Přestože je to spis z roku 1927 a zabývá se selháváním tehdejších elit, jeho morální apel a kritéria neztratily hodnotu. Stručně řečeno, Benda za zradu vzdělanců považuje sklon k relativismu, konformismus a touhu po moci. Intelektuál je povinen ctít rozum a humanitu a nepodléhat politické objednávce.

Bendovu Zradu vzdělanců v překladu Michala Novotného a s doslovem Jiřího Přibáně vydalo nakladatelství Academia.