Nápad vznikl vloni na jaře, kdy nakladatelství Kalich přemýšlelo, co publikovat u příležitosti 30. výročí sametové revoluce.

"Tehdy mě napadlo napsat knihu o 17. listopadu z pohledu lidí, ideálně neznámých, kteří se manifestace zúčastnili. Uvědomil jsem si, že ze 17. listopadu se pro generaci narozenou po roce 1989 stává poměrně odosobněný den, další státní svátek," říká Matouš Hartman, jeden z autorů knihy, na které dále pracovali Michal Beck, Alžběta Ambrožová, Anna Palánová a tehdejší šéfredaktor Kalichu, jinak spisovatel a novinář Aleš Palán.

Vzpomínky začínají v předvečer akce k 50. výročí nacistického uzavření českých vysokých škol, popravy devíti vysokoškoláků a deportace asi 1200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. To se studentským aktivistům té doby zdálo jako vhodná příležitost uspořádat v třaskavém čase událostí v Polsku, Maďarsku a východním Německu setkání, tentokrát už povolené komunistickou mocí.

Z knihy je jasné, že dodnes nepanuje shoda, kdo demonstraci na Albertově navrhl jako první. Byla to tak trochu "svazácká" akce, to znamená zaštítěná Socialistickým svazem mládeže, ale také možnost, jak projevit odpor vůči totalitě. V některých domácnostech se chystaly jak transparenty, tak sportovní obuv a vatované kabáty proti předpokládaným obuškům.

Početné vzpomínky jsou pečlivě chronologicky roztříděny, takže kniha postupuje minutu po minutě. Kromě mediálně neznámých účastníků vzpomínají i různé osobnosti: a tak vedle herce Davida Matáska, diplomata Tomáše Pojara, pedagožky Moniky Pajerové, historiků Pavla Žáčka a Petra Placáka, novináře Milana Tesaře nebo aktivisty Johna Boka přidávají své postřehy zahradník ze sovětské ambasády, stavební dělník, studenti základních a středních škol, průvodkyně z Karlštejna nebo frekventant vojenského gymnázia.

Jsou to lidé nejrůznějšího věku - to, kolik jim bylo v roce 1989, je vždy uvedeno za jménem - a povolání. Lidé už aktivní v opozici, lidé, kteří se aktivizovat začali na demonstracích roku 1988, a pochopitelně převaha těch, kteří na podobné akci byli poprvé a brali ji možná víc jako happening než protest.

Je pátek, chladné podzimní odpoledne a na Albertově poblíž pražské botanické zahrady se kolem čtvrté odpoledne schází odhadem 15 tisíc lidí. Zaznívají - až na předsedu pražské Městské vysokoškolské rady Socialistického svazu mládeže Jiřího Jaskmanického - nečekaně otevřené projevy. Lidé nesou transparenty s nápisy Nenásilí (kina nedávno promítala film Gándhí), Svobodné volby, Chceme normální život nebo Svobodu slova. Začínají skandovat Jakeše do koše, Ať žije Havel, Charta, Několik vět.

Podle svědků začíná být cítit zvláštní euforie pospolitosti, silná magie rozsvícených svíček v padající tmě. Většina z průvodu netuší, jak to, že po ukončení oficiální akce najednou kráčejí po vltavském nábřeží směrem k Národnímu divadlu. Taková procházka už je pochopitelně - řečeno režimním slovníkem - "nepovoleným shromážděním".

Estébáci jsou v davu od začátku, teď už se do pohybu ale dávají i další silové složky moci. Lidové shromáždění si však stále užívá pocit svobody, který normalizovaná společnost dlouho nezažila. Studentka z fakulty lékařství při provolávání "Už jim zvoní hrana" poprvé vytahuje z kapsy klíče. Tak vznikají symboly.

Vyprávění účastníků spolehlivě vyvolává náladu a ducha těch několika hodin dne, kdy se mělo vzpomínat na minulost, ale přitom se myslelo hlavně na budoucnost. Lidé mávají průvodu z oken, mnozí se přidávají k provolávaným heslům. Mezitím ale kordon policistů Pohotovostního pluku na rozkaz šéfa pražské StB přehrazuje Národní třídu u obchodního domu Máj a od Jiráskova mostu dav zezadu uzavírá další jednotka s obrněnými vozy s radlicemi.

Po hodině v uzavřeném prostoru většině protestujících dochází humor. Komunisté jsou ve fázi smrtelných křečí a lze čekat cokoliv. V živé paměti zůstává, jak čínská armáda necelý půlrok předtím, v červnu 1989, zmasakrovala studenty na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.

V této části knihy se tón respondentů mění. Narůstá panika, chaos, napětí by se dalo krájet. Mnozí se snaží z uzavíraného prostoru zmizet. Na některých místech to ještě jde, i později někteří policisté pouští. Jiní svědomitě plní rozkazy. Ze strachu nebo s cynickými poznámkami typu "to jste si měli rozmyslet dřív".

Podrobnosti o zážitcích z bití a brutality jsou i po letech drásavé a detailní. Dav je presován na sebe, obušky buší, sadisté z řad tajných nebo dobře vycvičených speciálních jednotek červených baretů mlátí lidi pěstmi, kopou do nich. Mladé, staré, ženy, puberťáky.

Hlavním cílem těch, co na Národní třídě v této fázi zůstávají, je co nejrychleji z místa vypadnout. Podle svědectví hrozí ušlapání, lidé nemohou dýchat, někteří lezou na střechy pouličních stánků, jiní se schovávají pod auty. Přibývá těch, z nichž crčí krev. Proběhnout mláticí obuškovou uličkou, kterou nakonec ozbrojené složky vytváří, je o zdraví - a jak dokládají zbití, to ještě nikdo neví, co je čeká dál. V křiku zmlácených, v houkání sirén a štěkotu psů si nikdo nemůže být jistý, jestli ten večer přežije.

Nějakým zázrakem nakonec nikdo nezemřel - mrtvý student Šmíd se naštěstí ukázal jako podvrh, i když pro další vývoj důležitý -, ale v tu chvíli bylo na Národní a v přilehlých ulicích zle.

Kniha Ten den v závěru přináší silná svědectví o pomoci obyvatel, kteří odemykali domy, pomáhali demonstrantům schovat se před pronásledovateli, brali je k sobě do bytů a tam je ukrývali či ošetřovali nebo volali záchranky. Nikdo netušil, jestli nebude následovat razie, každý nějak riskoval. Odvážných se ale našlo dost. Jsou chvíle, kdy i odemknout dům a zase ho zamknout může být hrdinský čin.

Autoři chtěli odvyprávět příběh 17. listopadu od šedého socialistického rána přes euforii v průvodu a brutální zásah na Národní třídě až po příběhy, které následovaly v nočních hodinách.

Je to mozaika živá a plastická. Nespekuluje o hypotézách, o tom, co je a co není revoluce, kdo byl s kým domluvený a spolčený. Jen svědectví, jak to prožívali lidi na místě.

Jejich vzpomínky se doplňují, překrývají, potvrzují. Jeden z autorů knihy Michal Beck vystihuje hlavní zprávu publikace docela přesně: "Všichni ti lidé na Národní při tom hodinu a půl trvajícím bití prožili jednu ze svých největších životních proher. Ten večer se mohlo zdát, že je všechno ztracené. Že to u nás nikdy ‚nerupne‘. Mnozí doslova sčítali šrámy, někteří se báli, co se s nimi stane, mnoho jich strávilo noc ve vazbě," vysvětluje.

"Všechno bylo ztracené. Během pár dnů se ale vše otočilo. V tom je největší síla těch vzpomínek, příběhu toho dne, poselství 17. listopadu," míní Beck, podle něhož tak má cenu jít i do bitev, které se mohou předem zdát prohrané. Během lusknutí prstů se taková prohra může proměnit ve vítězství.

psáno pro Aktualne.cz