MeziŘádky 14. 12. 2019

Pokusím se vám dnes nabídnout hutný výběr mimořádných knih, které se v knihkupectvích vyjímají podobně jako na autosalonech Rolls-Roycy mezi drobotinou levných sedanů a kombíků.

Na prvním místě jmenuji monumentální sedmisetstránkovou monografii Petra Hrušky Daleko do ničeho. Básník Ivan Wernisch.

Petr Hruška, sám vedle literárněvědné práce respektovaný básník, sleduje ve Wernischově portrétu dvě hlavní linky: životaběh s velmi zevrubnou kronikou tvorby a podstatně těžší, ale ve výsledku výtečně odvedenou interpretaci. Tuhle schopnost osvědčil Hruška už dříve v knize o Karlu Šiktancovi Někde tady.

Kniha o Wernischovi je vyprávěním o narušiteli literárních pořádků, o neustálém hledačství, o ironii, o potížích s humorem, o hravosti i vážnosti. Z Hruškových charakteristik jsem vybral tu nejčítankovější, která snad vystihuje, proč je Wernisch čten a ctěn: Ve Wernischově díle poezie sestupuje z piedestalu vznešenosti, aniž by ztratila svou lákavou tajemnost.

Wernischovu tvorbu i život Petr Hruška důsledně zařazuje do doby, do kontextu. Přitom se dokáže vyrovnat s nároky jak literární biografie, tak s potřebou vyprávět o Wernischovi příběh. Nemyslím si, že to moc přeženu, když řeknu, že Hruška napsal o Wernischovi důkladný román faktu.

Knihu Petra Hrušky o jednom z nejvýznamnějších českých spisovatelů druhé poloviny minulého století a současných let století jednadvacátého Daleko do ničeho. Básník Ivan Wernisch vydal Ústav pro českou literaturu spolu s nakladatelstvím Host.

Dalším velkým monumentem je dlouho očekávaná kniha historika Petra Čorneje Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Jedné z nejpozoruhodnějších postav českých dějin, uctívanému i nenáviděnému, nepřemoženému vojevůdci se dostalo nového, zaujatého a zároveň kriticky střízlivého vyprávění. Čornej má proti svým předchůdcům včetně Josefa Pekaře obrovskou výhodu, kterou beze zbytku využil: není svázán s žádnou ideologií ani náboženskými kritérii, hodnotí Žižku v tomto smyslu svobodně, nu a proto i přesvědčivě a může uplatnit i smysl pro humor, ačkoli píše práci velice závažnou a pro Čechy mimořádně důležitou. Žižka zosobňuje, ať se to komu líbí či nikoliv, hodnoty, nad kterými se pořád povedou diskuse a spory, je zkrátka národním symbolem. Čornej si tohoto úskalí byl samozřejmě dobře vědom, a možná i proto se v jeho podání jeví Žižkův příběh tak přitažlivý a věrohodný. Opírá se důsledně o doložená fakta a přísně rozlišuje hypotézy od skutečnosti. A neváhá pak například označit proslulé vylíčení husitského hnutí od uctívaného Enea Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., za povídačky „skvělého fabulátora“.

Jedinečnou knihu Petra Čorneje Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka vydalo nakladatelství Paseka.

Historii nedávnou, kterou většina z nás z menší či větší části zažila, představuje kniha vynikajícího britského historika Iana Kershawa Na horské dráze. Evropa v letech 1950–2017.

Je to vlastně pokračování už vydané knihy Do pekel a zpět, v níž se Kershaw věnoval Evropě v letech 1914–1949. V obou dílech tento emeritní profesor sheffieldské univerzity a člen Britské akademie zúročuje podobně jako Čornej v knize o Žižkovi celoživotní studium předmětu. Je to napínavé čtení, protože Kershaw musí samozřejmě složité události zhušťovat do zkratek, do výběru základních příčin a následků, a tedy i do nápaditých charakteristik. Přitom zůstává nad věcí, nefandí nikomu. Ani vlastním, když píše o začátku brexitu, kterým symbolicky jeho dějiny Evropy minulého století končí. A doslov s výhledem na to, co nás čeká, pojmenoval příznačně Nová éra nejistoty.

Knihu Iana Kershawa Na horské dráze. Evropa v letech 1950–2017 přeložili Daniel Orlando, Magdaléna Řezáčová a Pavel Vereš, vydalo ji nakladatelství Argo.

K objemným knihám patří i jedna právě vydaná vzácnost pro opravdové fajnšmekry. Jmenuje se Hypnerotomachia Poliphili aneb Poliphilův boj o lásku ve snu. Je to údajně jeden z nejkrásnějších prvotisků, vydán byl roku 1499 v Benátkách a teprve nyní, po pěti stech dvaceti letech, vychází poprvé v českém překladu. Autorství je připisováno dominikánskému mnichovi Francescu Colonnovi. To je přitom jedna ze záhad, protože kniha sama je vroucně milostná, leckdy velmi otevřeně erotická, hlavní bohyní je Venuše, tedy reprezentantka předkřesťanského pohanství a antiky. Celé, na úžasné krajiny, stavby, ale i nymfy přebohaté vyprávění je vylíčením Poliphilova snu, kterak hledá milovanou Polii. Můžete hádat, jak a jestli vůbec ji najde. Součástí knihy je na tehdejší dobu neobvyklé využití osobitých 174 dřevorytů – všechny provázejí i tento český překlad.

O první české vydání renesančního spisu Hypnerotomachia Poliphili aneb Poliphilův boj o lásku ve snu se zasloužilo nakladatelství Trigon a překlad je dílem Jindřicha Veselého.

Až budete ve volnějších dnech po adventu zvažovat, kam na výstavu, doporučuji vám dvě výjimečné a s oběma jsou spojeny nikoli obvyklé katalogy, ale řádné, vlastně mimořádné knihy.

V Obecním domě v Praze je do 17. ledna otevřena výstava Jiřího Sozanského Amnézie. Je to podle mne umělecká událost roku, která propojuje výtvarné umění se společenskou reflexí, s vědomím hodnot, se schopností porozumět jejich dějinotvorné roli. Snad na žádné výstavě jsem nezažil tak intenzivní pocit, že se mnou expozice – ne jednotlivá díla – ale celý ten prostor chce mluvit, že mi něco říká a že mi doslova zalézá pod kůži. Oč jde: je to soubor připomenutí deseti Čechů, devíti mužů a jedné ženy, do nichž se opřelo násilí ideologizované moci, a v Sozanského ztvárnění jsou hrdiny i mementem varujícím před amnézií, tedy zapomněním, ztrátou paměti, vymaštěnými mozky.

Přitom to není vzdor tématu výstava chmurná, ale vyvolávající naději. Jako tohle Sozanského vyznání:

Když se mám dnes zamyslet, co mě naplňuje skutečnou hrdostí na to, že jsem vyrostl, dospěl a existoval uvnitř české společnosti, pak je to česká kultura.

Působivá kniha s výstavou korespondující se jmenuje stejně: Amnézie. Vydalo ji občanské sdružení Symposion.

Druhou výstavou, kterou byste si neměli nechat ujít, je reprezentativní retrospektiva v brněnském Domě umění Theodor Pištěk – Angelus. Otevřená je do 12. ledna. Pištěk je už od svých začátků koncem 50. let jedním z nejvýraznějších solitérů, který se kromě volné tvorby prosadil i jako filmový kostýmní výtvarník a jeho stále nejviditelnějším dílem jsou veselé slavnostní uniformy Hradní stráže. Stejně jako výstava je pojmenovaná i kniha, která při této příležitosti vyšla, tedy také Theodor Pištěk – Angelus.

Pištěkovou tvorbou v ní svými texty provází více autorů a kniha sama tak svou koncepcí připomíná komentovanou prohlídku expozice. Na rozdíl od výstavní síně se k ní můžete pohodlně usadit. Pokud jste předtím výstavu shlédli, knihou si ji znovu vyvoláte. Jen trojrozměrný, k procházení určený Labyrint ukrývající plastiku Minotaurus je k evokaci obtížnější než obrazy. Typograf obvykle zůstává v knižních glosách beze zmínky, tentokrát ho však pominout nechci – Pištěkův vrstevník Zdeněk Ziegler dotáhl proklamovaný katalog do plnohodnotné knihy-výstavy.

Publikaci Theodor Pištěk – Angelus vydaly společně Dům umění města Brna a nakladatelství Karel Kerlický – Kant.