MeziŘádky 11. 1. 2020

Z knížek ještě pomyslně pod stromečkem mě doslova unesla dvě mistrovská dílka. To první má sice černý rám, přesto je to jedna z nejsilnějších knih o životě a pro život, které jsem v posledních letech ze současné světové literatury četl. Napsal ji maďarský spisovatel Péter Esterházy a její název převedl do češtiny překladatel Robert Svoboda trochu zvláštně: Deník se sl. Inivkou.

Rakovinu slinivky diagnostikovali Esterházymu na jaře 2015, nemoci spisovatel podlehl v šestašedesáti letech 14. července 2016, snad až symbolicky v den výročí dobytí Bastily, tedy začátku Velké francouzské revoluce, která postupně odstavila aristokracii jako hlavní politickou sílu ve státě. Vystudovaný matematik Péter Esterházy byl totiž příslušníkem jednoho z nejvýznamnějších středoevropských šlechtických rodů. Narodil se ovšem a vyrůstal v Maďarsku sovětizovaném a historii rodu od monarchie věnoval svůj vrcholný román Harmonia caelestis, k němuž po zjištění, že jeho otec spolupracoval s tajnou policií, dopsal ještě knihu Opravené vydání.

Deník se sl. Inivkou je deníkem nesoustavným, útržkovitým. Autor zapisuje nejen denní události z rodiny nebo návštěv v nemocnici. Mnohem výraznější a literárně bohaté jsou jeho postřehy a nejrůznější úvahy a nápady, glosy obecně kulturní či umělecké, několikrát zabrousí, ačkoli velmi decentně, přesto zřetelně uštěpačně a nekompromisně, do politiky. V té době, psal se rok 2015, už se hrálo s migrační kartou a Esterházy projevuje k vládní hře výrazný odstup.

Esterházy vícekrát odkazuje na podobnou knihu, která mu byla zřejmě inspirací. Jde o zpověď amerického spisovatele Harolda Brodkeyho This Wild Darkness: The Story of My Death, tedy Ta divoká temnota: příběh mé smrti. Brodkeyho kniha česky nevyšla, tak jen stručně: V roce 1993 Brodkey oznámil v týdeníku The New Yorker, že mu byl diagnostikován AIDS, a začal psát zmíněnou knihu. Vyšla krátce po jeho smrti v roce 1996. Esterházy ji měl k dispozici v němčině a několikrát z Brodkeyho knihy cituje a srovnává jeho pocity se svými.

Jenže Esterházymu jde o víc než o vlastní pocity, o souboj s nemocí, k níž si vytváří v duchu své nátury ironický odstup. V jeho zpovědi a vlastně i literární závěti jsou důležitější otázky, které si klade. A na některé se pokouší odpovídat. Dokáže to s pozoruhodným, až rozverným šarmem. Jako v téhle úvaze věnované Stvořiteli a jeho synovi:

Sice to sem nepatří, ale jen tak mě napadlo, že se na tebe vůbec nezlobím. Žes mě podvedl nebo něco v tom smyslu. To, jak je to teď, je dobré, akorát je to dost zlé. Ale všechno v pořádku. V podstatě se mnou můžeš počítat, i když se vším v tom tvém projektu utrpení nesouhlasím. Mezi námi řečeno, já už jsem i tvoje ukřižování považoval za přehnané. Ale v pořádku (málem jsem řekl oukej), stvoření světa, to nejsou písničky na přání. Ač chápu, že je těžké odolat vizi pečených holubů, kteří nám chtějí vletět do úst. Nehodlám předstírat, že snad mám smysl pro filozofování, jenom bych tak nenuceně podotkl, že kdybychom postupovali podle seznamu přání, brzy bychom zlikvidovali člověka, k čemu tělo, podbradek, vrásky, proč má být sako propasované, k čemu jsou detaily, s detaily jděte někam, ba ani jednotlivci by vlastně nemuseli být, k čemu potřebujeme zvlášť Einsteina a zvlášť Jaromíra Jágra, ať je všechno dohromady, jednotné bytí… A lze se obávat, že to bychom pak nazvali Bohem. Nebo se ocitneme v povídce od Lema. Prostě jsme došli až tam, že (zase jednou) nechápu, proč byla Geneze. Vím, tedy pokud mě paměť neklame, že to nějak souviselo s láskou. Pane, ta láska je nepochybně tvým největším nápadem. Jejích kořenů se nelze dobrat. Nebo je to tak jednoduchá věc, že se ani není čeho dobrat. A potom přehmaty lásky. Láska jako hrom do police. Podlé činy spáchané jejím jménem. A vůbec, jak je láska Kristova ve stále větší míře nahrazována farizejskou.

Tohle si Péter Esterházy napsal do svého sešitku ve středu 15. července 2015.

Mistrovskou, i přes neodvratný špatný konec, silnou a životodárnou knihu Pétera Esterházyho Deník se sl. Inivkou vydalo nakladatelství Dybbuk ve vynikajícím překladu už zmíněného Roberta Svobody.

Druhá knížka, která mě nadchla, se jmenuje Sto devětadevadesát schodů. Jsou to pod společným názvem jedné z nich dvě delší povídky či naopak kratší novely Michela Fabera vydané ve skotském nakladatelství Canongate ještě před úžasným románem z doby viktoriánské Anglie Kvítek karmínový a bílý.

Sto devětadevadesát schodů je příběh mladé ženy, přesněji třicítky, ještě přesněji čtyřiatřicet, profesí umělecké restaurátorky, která se potřebuje dostat z minulých traumat, a tak si najde dočasnou práci při archeologických vykopávkách ve Whitby. Whitby je turisty vyhledávané městečko na severovýchodním pobřeží Anglie, zdejší klášter patřil k prvním křesťanským centrům na ostrově, podobně jako severnější skotské St Andrews.

Faber pro svou hrdinku vybral welšské jméno Siân a její anamnézu popíše bez velkého otálení: Jela za přítelem novinářem do válečné Bosny a při banální autonehodě na ulici přišla o nohu nad kolenem. Když ji propouštěli z bělehradské nemocnice, přítele už neměla, s mrzákem si nedovedl představit život. Jenže o ten on sám přišel čtyři týdny po té nehodě, našel si ho odstřelovač. Siân trpí každé ráno se vracejícím děsivým snem a hledá způsob, jak znovu začít. Při výstupu po zdejších proslulých sto devětadevadesáti schodech k opatství se jednoho rána potká s přitažlivým mladíkem provázeným pěkně stavěným psem. Rozehrávka vám musí stačit, kdybych prozradil víc, už bych vás připravil o dílek zážitku z četby.

V čem spočívá Faberovo dnes už doslova světoznámé mistrovství. Jednak je to empatický vhled do hrdinčiny psychiky, otevřený, přitom básnicky nápaditý, někdy skrytý v popisu situace, jindy ve zkratkách a obrazech. A pak si Faber dal práci s místopisem. Všechny lokality včetně hotelu U bílého koně a gryfa, kde Siân bydlí, ve Whitby dodnes najdete. V tom hotelu na Church Street se můžete také ubytovat a nejspíš i vás budou ráno budit haštěřiví rackové.

Prozradit můžu, že láska je do tohoto komorního příběhu vepsána jako hlavní téma, ale s pointou stejně poetickou jako úsměvnou.

Druhá novelka se jmenuje Kvintet Courage. Vypráví o pětičlenném vokálním souboru, údajně sedmém nejlepším na světě. Jeho ambicí je uvádět především díla významných avantgardistických skladatelů. Kvintet Courage, čtyři Britové a nonkonformní Němka, přijíždějí do belgické venkovské rezidence, kde mají čtrnáct dní na nácvik náročné skladby jistého Itala pro Beneluxský festival soudobé hudby.

Na rozdíl od předchozí prózy si v Kvintetu Courage Faber až opulentně vymýšlí. Nejen ten kvintet, ale také toho Itala i blízké belgické vesnice včetně lesa, kde se nachází onen dům, vila podobná hájovně. Příběh se rozjíždí v několika rovinách. Jde tu nejprve a především o vztahy v souboru. Sedmačtyřicetiletá šéfova manželka sopranistka Catherine se nachází v dlouhodobé existenciální krizi a je jakýmsi referenčním svorníkem pro portréty ostatních i pro samotný děj. Druhou rovinu představuje moderní hudba a její souputník videoart spolu se svými autory. Tady si Faber nepokrytě hraje s groteskou, ale jen proto, aby obě linie nechal vplynout do společného působivého finále. Velmi vzdáleně Faberův Kvintet Courage připomene Tolstého Kreutzerovu sonátu, ale právě jen tím, že hudba tu představuje katalyzátor vztahů, protože o ty přece, jak řečeno, jde především. Fascinující a mistrovská je Faberova jemnost, s jakou dokáže vyjádřit všechna vznikající napětí a jejich vlnění až do nárazu či naopak ztišení.

Dva příběhy mimořádného vypravěče Michela Fabera v knížce Sto devětadevadesát schodů vydalo nakladatelství Argo v rovněž skvělém překladu Viktora Janiše.