MeziŘádky 7. 3. 2020

7. března 1936 německá armáda vstoupila do Porýní. Do demilitarizovaného pásma, kde podle Versaillské smlouvy neměla co pohledávat. Byl to první vojenský agresivní akt nacistů. Týkal se sice německého území, ale fakticky si Hitler poprvé naostro ověřil pasivitu Francie a Velké Británie, kterou v následujících letech obě země potvrdily politikou appeasementu, tedy ústupků. Vrcholem appeasementu byla pak Mnichovská dohoda, která zlikvidovala první Československou republiku.

V knize britské spisovatelky Julie Boydové Cestovatelé ve třetí říši je klíčová historická událost vyprávěna prostřednictvím svědectví cizinců, kteří v té době v Německu žili. Cestovatelé ve třetí říši jsou totiž knihou, která zaznamenává pozoruhodně živě, proč a jak se mohlo stát, že nacisté strhli Německo do takové tragédie, a jak to, že je nikdo nezastavil. Julia Boydová posbírala množství nejrůznějších svědectví. Mezi autory jsou samozřejmě lidé více či méně známí, jako byl například americký spisovatel Thomas Wolfe, který při návštěvě v roce 1936 dokázal nahlédnout za režimní fasádu a po návratu se s Německem, jehož předhitlerovskou podobu miloval, rozloučil působivým textem, v němž popsal, co zažil. Boydová také připomíná reportáže maďarské spisovatelky Marie Leitnerové, která popsala, co se dělo na neuvěřitelně chudém venkově. V parafrázi takto: Než přišel Hitler, byli sedláci do značné míry apolitičtí, ale v počátečním období nacionálního socialismu vysedávali v hospodách a naslouchali a věřili všemu, co jim nacisté naslibovali.

Mnohem výmluvnější a přesvědčivější jsou však pohledy lidí takzvaně obyčejných, včetně turistů, pozoruhodné jsou pohledy novinářů, z nichž nejeden zprvu Hitlera obdivoval. K nejzajímavějším partiím patří vzpomínky manželek různých prominentů. Některé totiž Hitlerovu kouzlu podlehly a odhalují tak zdroj jeho úspěchu: osobní charisma podpořené propracovanou propagandistickou mašinérií, schopnost lhát, slibovat a klamat, umění přetvářky. Jiné dámy si alespoň dokázaly zachovat odstup, a na rozdíl od mužů si všímaly detailů. Jejich popis různých situací a jejich nuancí oživuje knihu faktu téměř románově.

Nahlédněme, jak to vypadalo 7. března 1936 v domácnosti amerického vojenského přidělence Trumana Smithe podle nepublikovaných vzpomínek jeho ženy Kay. Truman Smith přišel domů a zeptal se manželky, kolik času potřebuje na sbalení a opuštění bytu. Kay mu řekla, že tři dny. A Truman prý na to: „Tři dny? Jestli Francouzi zareagují tak, jak musejí, budeš mít třicet minut… bombardéry tady budou během půl hodiny.“ Dále už to Boydová stručně převypráví: Ona sbalila dva kufry, dolila do auta benzin a čekala, připravená prchat s malou dcerou pryč při prvním zahučení leteckého motoru. Scénu autorka uzavírá už vlastním komentářem: Avšak i když se v oknech francouzského velvyslanectví svítilo celou noc, žádné bombardéry se neukázaly. Neobjevily se ani druhý den, ani v následujících týdnech. Velký risk se Hitlerovi vyplatil. Jak známo z Pamětí Hitlerova tlumočníka Paula Schmidta, Hitler měl říct, že osmačtyřicet hodin po vstupu vojska do Porýní bylo nejmučivějších, jaké zažil, protože kdyby Francouzi zasáhli, musel by se wehrmacht stáhnout. Jenže se nestalo nic a Hitlerovi tahle zkušenost darovala návod, jak pokračovat.

Julia Boydová v knize Cestovatelé ve třetí říši vypráví o tom, jak nesnadné je čelit zlu, ale dokládá, že možné to je. Za předpokladu, že nebudete ignorovat jeho projevy, jako bylo v Hitlerově případě právě obsazení Porýní.

Knihu Julie Boydové Cestovatelé ve třetí říši vydalo nakladatelství Argo v překladu Roberta Novotného.

Odpovědi na podobné otázky jako Julia Boydová – tedy jak a proč mohli nacionální socialisté stáhnout Německo do takové katastrofy – se pokouší zodpovědět také americký historik Eric Kurlander v knize Život s Hitlerem. Liberální demokraté ve třetí říši. Je to studie mimořádně podrobná, a právě díky tomu se autorovi podařilo vytvořit ucelený obraz, z něhož plyne podobné naučení jako z knihy Julie Boydové.

Kurlander nachází prameny úspěchu nacionálních socialistů a jejich vůdce nepřekvapivě v historicky podmíněných okolnostech. Těmi jsou nacionalismus jako výrazný německý kulturně-politický fenomén, který byl mimořádně posílen tvrdými a ponižujícími podmínkami Versaillské smlouvy, ale také – a to překvapivé být může – samotná povaha německého liberalismu. Ta podle Kurlandera sehrála roli ideologického předchůdce nacismu a vlastně mu otevřela cestu. Liberálové nedokázali přes veškeré symptomy odhadnout, kam Hitler se svými soukmenovci míří. V lecčem mu věřili, zejména v zahraniční politice, a do značné míry podporovali jeho územní ambice včetně představ o ovládnutí Evropy. Ani v sociálních otázkách se proti nacistům nijak ostře nevymezovali a teprve začátek války přivedl liberály k odříznutí od etnického nacionalismu a pochopení pro NSDAP. Kurlander stopuje činnost liberálů a dokládá, že řada z nich se pokoušela i ve stále se zužujícím prostoru manévrovat, ale nacisté pochopitelně utahovali šrouby včetně cenzury. Zásadní jsou však Kurlanderovy závěry. V dobách potíží – a ty byly v letech hospodářské krize veliké – má liberální demokracie malou schopnost odolávat fašismu, potažmo jiným autokratickým či autoritářským soupeřům. A takhle zní poslání celé knihy, které autor vztahuje i na současnost: Liberalismus je křehké zboží.

Studii Erika Kurlandera Život s Hitlerem. Liberální demokraté ve třetí říši vydalo nakladatelství Academia v překladu Jiřího Kasla.

Působivý beletristický obraz Německa v roce 1942 vytvořil ve své druhé knize Stella německý novinář Takis Würger. Würgerovi bude letos teprve pětatřicet, už debut z roku 2017 nazvaný Klub se setkal s velmi dobrým ohlasem čtenářským i odborným, česky vyšel loni.

Román Stella je opřen o skutečnou postavu. Stella Goldschlagová se narodila v roce 1922 v Berlíně v židovské rodině. Když nacisté přišli s konečným řešením, gestapo ji pod pohrůžkou, že zabijí rodiče, donutilo, aby pomáhala odhalovat Židy, kteří v Berlíně ještě ilegálně přežívali podobně jako do té doby ona sama, na pohled árijsky vyhlížející blonďatá a modrooká dívka. Rodiče pochopitelně nezachránila, a třebaže to věděla, gestapu pomáhala odhalovat Židy až do konce války. Její příběh byl zpracován vícekrát, i v podobě muzikálu, který měl v Berlíně premiéru v roce 2016. Nejcelistvější podobu však má v knize Petera Wydena, Stellina spolužáka ze soukromé židovské školy v Berlíně, jehož rodině se ale podařilo v roce 1937 emigrovat do Spojených států.

Takis Würger pracoval důkladně s rešeršemi, aby svůj román opřel o věrohodné reálie. A Stellu vykreslil očima jejího milence, stejně starého či vlastně stejně mladého dvacetiletého švýcarského mladíka, který se do Berlína vydal z nejasné zvědavosti, jak to tam skutečně vypadá. „Musím to vidět. Tu… tu šedou zónu,“ zdůvodní to otci. Ten svolí, jistě i proto, že synovi může poskytnout dostatek peněz, aby mohl bydlet v dobrém hotelu, v relativním bezpečí. Se Stellou, která se mu ovšem představí jiným jménem, svede Friedricha náhoda, kterou ona využije a v hotelu si ho najde. Banální milostná historka se změní v drama, když Stella zmizí. Objeví se po týdnu, zmlácená a s vyholenou hlavou. A Friedrichovi všechno vybalí, že ji chytili, zavřeli, vyslýchali, mučili a že dostala podmínku: najít padělatele dokladů Ciomu Schönhause. To je rovněž skutečná postava. Tomu se podařilo nacistům utéct. V roce 1943 dokázal s nejlepšími doklady, jaké byl schopen vyrobit, přejet na kole Německo až ke švýcarské hranici. V Basileji vystudoval grafiku a ve Švýcarsku se pak dožil téměř třiadevadesáti. V roce 2017, dva roky po jeho smrti, o něm v Německu vzniklo filmové doku-drama.

Jak skončí příběh Friedricha a Stelly pochopitelně neprozradím.

Výtečný, v Německu velmi diskutovaný román Takise Würgera Stella vydalo nakladatelství Host v překladu Ivy Kratochvílové.